Pálení čarodějnic dříve a dnes. Jak se změnil tento zvyk napříč historií?
Pálení čarodějnic
Poslední dubnovou noc nazývali naši předci nocí Filipojakubskou a spojovali ji s mnohými pověrami a zvyky, které převážně souvisely s lidovou vírou v existenci čarodějnic. Proto se také později začalo v souvislosti s 30. dubnem hovořit o pálení čarodějnic. Jak se podoba lidového svátku během historie proměnila?
Původ zvyku pálení čarodějnic je možné hledat ve starokeltském svátku s názvem Beltine, který se rovněž odehrával o poslední dubnové noci. Tehdy se lidé radovali a veselili, zpívali a tančili kolem ohňů. Zapálené hranice byly nedílnou součástí oslav. Oheň měl symbolicky rozsvěcovat světlou část roku – jaro. Navíc Keltové věřili, že poslední dubnovou noc mají nadpřirozené bytosti a síly tu největší moc. Proto bylo potřeba ohněm zlé síly zažehnat. O Beltinu si také dávaly schůzky zamilované dvojice, a jednalo se tak zároveň o oslavy lásky.
Pohanské oslavy o poslední dubnové noci přežily až do středověku. Z tohoto období se dochovaly z německého prostředí zprávy o tzv. Valpuržině noci, tedy svátku připadajícímu na poslední dubnovou noc. I tehdy se zapalovaly ohně coby ochrana před působením zlých sil. Z německých zemí se pravděpodobně ještě během středověku zvyk dostal i do našeho prostředí. U nás se o noci z 30. dubna na 1. května ale mluvilo jako o noci Filipojakubské, protože připadala mezi svátky sv. Filipa a sv. Jakuba. Naši předci věřili, že o této noci mají čarodějnice své slety a výrazněji než kdy jindy škodí lidem. Čarodějnice navíc o Filipojakubské noci nebylo možné dobře poznat, protože se mohly snadno proměňovat ve zvířata, jako jsou vlci, kočky nebo psi. Ve zvířecí podobě pak čarodějnice pronikaly mezi lidi a ubližovaly jim. V každé domácnosti se proto kreslily svěcenou křídou nejrůznější ochranné symboly, na zdi musel viset krucifix. Účinnou ochranu před čarodějnicemi zajišťoval také oheň, a to nejlépe zapálený na nějakém vyvýšeném a zdálky viditelném místě.
Stejně jako v pohanských dobách, i ve středověku se poslední dubnová noc nesla ve znamení oslav mladých zamilovaných lidí. Páry spolu ohně dokonce přeskakovaly, byl to jakýsi rituál na posílení jejich citů. Přeskakování ohně o Filipojakubské noci se v některých regionech v našich zemích praktikovalo ještě v první polovině minulého století, dnes se jedná o prakticky zaniklý zvyk.
Vymizel rovněž starý zvyk vyhazování zapálených košťat do vzduchu coby ochrana proti zlému působení čarodějnic, který je známý ještě z počátku 20. století. V souvislosti s košťaty je možné zmínit ještě fakt, že hospodyně posledního dubnového dne uklízely celé stavení, a to proto, aby bylo na jaro čisté, a aby do něj nevstoupily nečisté síly. Mnohdy se pak ještě uklizená domácnost pro jistotu vykropila svěcenou vodou, některým lidem stačilo jenom před vchodem do stavení a chlévů nakreslit čáru svěcenou křídou, tu prý čarodějnice nemohla překročit.
Zatímco dříve se ohně zapalovaly na kopcích, dnes se hranice přesunuly spíše na roviny – na hřiště nebo třeba i rodinné zahrady. To souvisí s celkovou proměnou významu tradice. V minulosti měly ohně převážně ochrannou funkci, až na druhém místě bylo setkávání lidí. Dnes naopak pálení čarodějnic představuje hlavně příležitost ke společenským oslavám. Oheň sice bývá i nadále nedílnou součástí poslední dubnové noci, není mu však již přisuzována magická moc a ta hlavní role. Tu vystřídal společenský program.
Oproti tomu novým zvykem je upalování figurín čarodějnic, to by se dalo nazvat zvykem ryze moderním. Ještě z počátku 20. století není doloženo upalování takovýchto čarodějnic. Záležitostí moderní doby je rovněž převlékání žen a dětí do kostýmů čarodějnic o společenských venkovních setkáních během pálení čarodějnic.