Markéta (33): Na hřbitově jsem omylem spadla do otevřeného hrobu. Byly to nejděsivější chvíle mého života

smutek zármutek

Markéta slíbila babičce, že zajde dědovi na hrob. Na hřbitově zabloudila a pak se omylem propadla do staré rozbité hrobky.

Nemám ráda hřbitovy, ale slíbila jsem babičce, že donesu dědovi kytku. Dostala jsem se do místa, kde byla spousta rozbitých hrobů a do jednoho se mi podařilo spadnout.

Monika (28): Po smrti kamarádky jsem z žalu zahodila náramek přátelství. O rok později jsem ho našla na jejím hrobě

Návštěvy hřbitovů jsem nikdy neměla v lásce

Odmala mě děsily náhrobní kameny, sochy a smutné vzkazy na hřbitovech. Babička mě tam nutila chodit za dědou, jehož jsem nikdy nepoznala. V dospělosti jsem se těmto povinnostem vyhýbala, co to jen šlo. Jenže pak byla babička dlouho nemocná a děda měl akorát narozeniny. Za žádnou cenu nechtěla dopustit, aby neměl na hrobě čerstvou květinu.

Musela jsem jí slíbit, že mu kytičku donesu. Měla jsem sto chutí tam nejít, ale bylo mi to hloupé a asi by se to babička pak stejně dozvěděla. Po práci jsem spěchala do květinářství a na hřbitov, kde jsem dlouho neúspěšně hledala dědův hrob. Vešla jsem jiným vchodem a úplně se ztratila. Nakonec jsem se ocitla v neudržované části hřbitova se spoustou zarostlých rozbitých hrobů.

Křivé náhrobky, propadlé náhrobní desky, polámané sochy a to vše porostlé břečťanem. Šla z toho na mě tíseň. Rychle jsem se zorientovala a vyrazila k dědovu hrobu. Pak jsem ale zakopla a propadla se do nějaké díry. Jako bych v tu chvíli zaslechla něčí zasténání. Vykřikla jsem a ocitla se dole ve tmě. Polila mě hrůza.

Nemohla jsem se dostat z hrobu

Byla jsem tam tak nešikovně zapadlá, že se mi nedařilo dostat se ven. Navíc se rozbitá deska lámala na další kusy a já se obávala, že na mě spadne. Křičela jsem, ale věděla, že na hřbitově bylo jen minimum lidí, zvlášť v téhle „zapomenuté“ části. Po ruce mi přeběhl pavouk a já opět zaslechla povzdech. Byla to noční můra.

Sápala jsem se nahoru, šátrala po mechu a pak narazila na něčí botu. Představila jsem si hrobníka s lopatou, co mě hodlá zasypat. Místo toho se objevila něčí ruka, která mě vytáhla ven. Vyskočila jsem na nohy, oprášila se od prachu, hlíny a kamínků a chtěla dotyčnému silákovi poděkovat.

Nikdo tam ale nebyl! Vzala jsem nohy na ramena a utíkala ze hřbitova, když jsem si vzpomněla na květiny. Zůstaly ležet na zemi a já se pro ně musela vrátit! Opatrně jsem našlapovala, sledovala oči všech těch andělů a Kristů na kříži a bušilo mi srdce až ve spáncích. Kytici jsem ale nenašla.

Květiny ležely na hrobě mého dědy

Couvala jsem pryč a dostala se až k dědovu hrobu, kde jsem zůstala stát jako zkoprnělá. Kytice ležela právě tam, nechápu, jak se tam dostala. Vyprávěla jsem o tom babičce a ta pro to měla svoje vysvětlení. Děda se o mě postaral a kytku si prostě odnesl sám.

Brala jsem to s rezervou. Spíš jsem si myslela, že mi ten pád přeházel paměť a já to celé popletla. Při příští návštěvě hřbitova s babičkou jsem si všimla, že je stará část oddělená cedulemi “na vlastní nebezpečí”. Prý se tam propadá půda, o tom vím samozřejmě svoje.

Další příběhy ze života →

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].

Související články