Stanislava (65): Před lety jsem s dcerou spala na starém sídle matčina přítele. To, co se v noci stalo, jí raději nikdy neřeknu

Stanislava (65): Před lety jsem s dcerou spala na starém sídle matčina přítele. To, co se v noci stalo, jí raději nikdy neřeknu

Paní Stanislava měla z domu matčina nového muže divný pocit už od prvního pohledu. Vypadalo to, že pan Antonín dům zanechal přesně tak, jak jej měla zařízený jeho zesnulá manželka. Na noc, kdy se tam Stanislava rozhodla přespat i s dcerou, nikdy nezapomene.

Moje maminka Anna si v šedesáti našla přes inzerát nového muže. Byla vdovou, takže na tom nebylo nic špatného ani divného. Pan Antonín byl rovněž vdovec, a navíc velmi kultivovaný muž po sedmdesátce. Nevypadal sice jako žádný model, ale o to moje maminka ani nějak zvlášť nestála. Byl na ni hodný, pozorný, bral ji do divadla a na večeře. Zkrátka gentleman. I na zbytek rodiny udělal dojem.

Při pohledu na dům jsem měla divný pocit

Velice brzy se rozhodli sestěhovat, což bylo z větší strany motivováno mojí maminkou, která byla zvyklá mít vždycky hlavní slovo. Ovšem nutno říct, že Antonín proti tomu vůbec nic neměl, naopak, byl za její rozhodnutí rád. Celé stěhování měla v režii maminka a můj mladší bratr, takže jsem nevěděla, kam přesně se stěhuje. Věděla jsem jen, že je to městys na Jižní Moravě a že Antonín má veliký dům.

O jaké sídlo se jedná, jsme s manželem a dcerou zjistili až po měsíci, kdy jsme maminku přijeli poprvé navštívit. Přece jen sami jsme bydleli v na druhé straně Moravy, takže jsme to neměli zrovna za rohem. Navíc maminka nikdy nebyla ten typ člověka, co by nějak obzvlášť potřeboval kontakt s rodinou. I když předtím bydlela ve stejném městě jako my, vídaly jsme se sotva jednou za dva měsíce. Dávala přednost kamarádkám, potenciálním partnerům a vůbec svým zájmům.

Již při prvním pohledu na dům, kam se matka přestěhovala, jsem měla divný pocit. V ničem se sice obzvláště nelišil od ostatních starých velkých domů lemujících historické náměstíčko, ale měla jsem z něj strach. A to byl jen první pohled zvenčí…

Maminka jen odsunula věci po nebožce stranou

Když jsme vstoupili za velká vrata čtyřpatrového domu a prošli průjezdem na zahradu, zjistili jsme, že zvenku jsme poznali opravdu jen zlomek skutečné rozlohy tohoto obydlí. Před námi se rozkládala velká podlouhlá zahrada a na konci další zděný průjezd, pak menší hospodářská budova, za kterou byly pastviny.

Antonínovi předci toto sídlo prý kdysi vybudovali a provozovali jako statek. Chovali zde vše od slepic až po krávy a koně. Sám Antonín tu ještě před časem pár ovcí a králíků měl, ale na stará kolena už je dal pryč. Vše by mělo působit malebně, ale já se stále nemohla zbavit zlého pocitu. Jako by mě někdo sledoval. Jako by mě všechno sledovalo. A to jsem ještě nevěděla, co mě čeká.

Hned po vstupu do interiéru na mě dýchl pach zatuchlosti. Staré domy mívají svůj odér, ale tento mi byl obzvlášť nepříjemný. Dalo se na něj však přivyknout. Co mě však zaskočilo mnohem více, byla spousta sošek, deček, porcelánových panenek, váziček a všemožných starých bytových doplňků, které rozhodně nepatřily mé mamince. To vše tu zůstalo po Antonínově manželce, která asi před čtyřmi lety zesnula na rakovinu.

Vánoční světýlka měla pomáhat mrtvé manželce

Ještě větší překvapení nastalo v ložnici. Na stojanu na paruky v podobě hlavy byla stále paruka Antonínovy nebožky a v šatní skříni její věci. Hned vedle věcí mé maminky, která je jen odsunula stranou. Z ložnice vedla podél stěny vánoční světýlka. Ta malá bílá na šňůře, co se jimi zdobí na Vánoce domy. Vedla přes obyvák a chodbu až na záchod. Antonín je tam připevnil pro svoji manželku, když ještě žila, aby v noci trefila i bez velkého světla.

Od té doby jsme tam jezdili na návštěvu asi jednou za půl roku a vždycky jsme si všichni oddechli, když jsme jeli domů. Zhruba za pět let jsem se tam vydala jen já a moje těhotná dcera Slávinka. Bylo jí třiadvacet a čekala své první dítě a chtěla se s babičkou vidět, dokud se ještě vleze do auta.

Ten den jsme se tam rozhodly přespat. Antonín s maminkou nám ustlali v jejich ložnici a sami se uložili do ložnice pro hosty ve druhém poschodí. Ulehly jsme tedy vedle sebe do velké vyřezávané manželské postele a dcera za chvilku usnula. Já dlouho nemohla spát, ale nakonec jsem zavřela oči také.

V noci mě probudila skříň a kolem světel přešel stín

Uprostřed noci mě probudil příšerný zvuk. Otevřela jsem oči a viděla, jak se otevírají masivní dubové dveře od šatní skříně. Nebyl tam však nikdo, kdo by je měl otevřít. Náhle jsem viděla, jak se ona světýlka, která dříve naváděla Antonínovu ženu z ložnice, postupně zhasínají a zase rozsvěcují. Nemusela jsem vstávat, abych věděla, že takto to půjde až na toaletu. Jako by kolem nich někdo prošel.

Ležela jsem v posteli a neodvážila se pohnout. Tak strašně se mi chtělo křičet, ale nechtěla jsem probudit a vyděsit Slávinku, která vedle mě spokojeně spala. Po chvíli se světýlka zhasla úplně. Záhy se však zase rozsvítila a začala blikat. Trvalo snad věčnost, než to konečně ustalo. Zbytek noci jsem nespala. Jen co se dcera probudila, naložila jsem ji do auta a odjely jsme domů.

Maminka i Antonín byli zaskočení, ale nemohla jsem jim říct, co jsem viděla, nechtěla jsem je děsit. Ani dceři jsem to raději neřekla. Jsem přesvědčená, že nám tím Antonínova bývalá žena dávala najevo, že nás tam opravdu nechce…

Další příběhy ze života →

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].

Související články