Lednická: Třetí díl Šikmého kostela vytáhne ze zapomnění osobnosti Karvinska

Ostrava – Oživit zapomenutou historii, na niž může být Karvinsko hrdé, a vytáhnout ze zapomnění jeho významné osobnosti – i takový je smysl závěrečného dílu trilogie Šikmý kostel nakladatelství Bílá vrána. Vystupují v něm proto skutečné historické postavy, o nichž dnes skoro nikdo neví. Kniha také ukáže, jaký mýtus je tvrzení, že Karvinsko bylo vždy “rudý” kraj. V rozhovoru pro ČTK to řekla autorka Šikmého kostela Karin Lednická. První část trilogie způsobila v roce 2020 literární senzaci, závěrečný díl, románová kronika ztraceného města v letech 1945-1961, vyjde 18. dubna.

Karin Lednická

Do osudů rodin, o nichž Šikmý kostel vypráví, zasáhnou změny poválečných poměrů, budovatelské nadšení i tlaky na zvyšování těžby uhlí, jimž padne za oběť celé město, vznik pomocných technických praporů (PTP) i politické procesy vykonstruované po neštěstích v dolech.

“Ve třetím dílu významně přibývá reálných historických postav, které vplétám do děje. Když tedy například čtete proslov Klementa Gottwalda nebo Antonína Zápotockého, čtete jejich skutečná slova. Do textu je zakomponováno více než tisíc stran různých dokumentů,” řekla Lednická.

Jména mnohých ale dnes málokomu co řeknou – třeba někdejší předsedkyně karvinského Červeného kříže Anny Danielové nebo předsedy karvinského národního výboru Viktora Košťála. “Anna Danielová je naprosto obdivuhodná bytost. V prostředí, které nerezignovalo na historii, by stála na piedestalu. Možná by už dávno měla nějaké vysoké státní vyznamenání, protože to, co dokázala, je opravdu obdivuhodné,” vysvětluje spisovatelka.

I Košťálův život by podle ní vydal na román. “Podívejte se do jeho medailonku, čím vším si prošel. Stavěl moskevské metro, pomáhal rodu Pahlaví budovat doly v severním Íránu, působil v Omsku, v roce 1937 zažil stalinské čistky na území Sovětského svazu, kdy se opravdu ocitl v nebezpečí. To je naprosto neuvěřitelný životní příběh.”

Po válce byl podle Lednické Košťál posledním člověkem, který se Karvinou snažil zachránit: “Když jsem pročítala zápisy ze schůzí vedení města Karviná v období, kdy tam ještě působil, musela jsem obdivovat, s jakou vervou o to usiloval. Bohužel neuspěl, protože nastupující moc už zřejmě rozhodla, a tak se stal jedním z mnoha slušných lidí, kteří z politiky úplně odešli.”

Že se o Košťálovi a mnoha dalších neví, je podle ní důsledkem toho, že kraj vyhlazením historie a vyhnáním lidí kvůli těžbě ztratil paměť. “V Praze by se sotva stalo, že by se vůbec nevědělo třeba o hlavních aktérech monstrprocesu, který otřásl celým regionem, protože při něm byly vyneseny drakonické tresty. Považuji za ostudné, jak málo pozornosti se doposud věnovalo historii Karvinska, a snažím se to alespoň trochu napravit,” řekla.

Úzce spolupracovala s příbuznými svých hrdinů. “Abych svoji práci mohla dělat tak, jak ji dělám, je velice důležité poznat dotyčného člověka mnohem hlouběji, než mi umožňuje bádání v archivech. Bez spolupráce rodin bych se neobešla. V protokolech StB nebo v zápisech ze Státního soudu se dočtu spoustu věcí, ale ucelený obrázek člověka z toho pochopitelně vyskládat nelze,” vysvětluje Lednická.

“Příbuzným lidí, kterých se represe 50. let osobně dotkly, jsem předčítala části protokolů. Oni samozřejmě v hrubých rysech vědí, co se stalo, vždyť sami často nesli důsledky, ale ne vždy v sobě nalezli dost odvahy hlouběji bádat. Mnohé oběti represí o tom nechtěly vůbec mluvit – bylo to pro ně tak traumatické, že to v sobě zkrátka zamkly,” popsala spisovatelka.

Nejnáročnější a téměř detektivní podle ní bylo pátrání po komunistické perzekuci církve v regionu. “Jedna z popisovaných událostí dodnes visí ve vesnici jako trauma, při rozhovorech s místními jsem stále cítila strach. Případ nebyl nikdy úplně vyšetřen, takže mezi lidmi kolují různé verze, někdy zcela bizarní. Případu pátera Ludvíka Sobka jsem věnovala několik měsíců a snad mohu říct, že se mi díky archivním materiálům a ve spolupráci s pamětníky, historiky a vyšetřovateli podařilo poskládat obraz tehdejších událostí, který se přiblížil pravdě v maximální možné míře,” líčí Lednická.

I zde bylo vzpomínání pro některé pamětníky traumatické: “Jedna z pamětnic třeba řekla: Už o tom dál nebudu mluvit. Já na to: Ale když mi to neřeknete, tak pravda nikdy nevyjde najevo. Máme pravděpodobně úplně poslední šanci, abychom se dobraly co nejblíž tomu, jak to tenkrát skutečně bylo.” Pamětnice pak své vzpomínky raději napsala, bála se je vyslovit.

“Velmi silné bylo taky setkání se synem jednoho z komunistických agitátorů, kteří jsou stěžejními aktéry zmíněného případu. Ten člověk je formát. Mohl mi říct: Já si nepřeji, abyste o tom psala, nebudu s vámi mluvit. Ale on se k problematické části rodinné historie postavil čelem, to je obdivuhodné. Když se ujistil, že nehledám senzaci, ale pravdu, začal se mnou aktivně spolupracovat. Strávili jsme spolu velmi mnoho času a pomohl mi doplnit významné části příběhu,” říká Lednická.

Zajímavé jsou vzpomínky lidí, kteří sloužili u PTP, jejichž síť byla u dolů na Karvinsku velmi široká. “Všichni se shodují, že od spolupracovníků v šachtách nezažili žádné ústrky, a oceňují to. Nahoře v kasárnách samozřejmě vládla tupá buzerace jako jinde, ale havíři a další zaměstnanci dolů se k pétépákům chovali slušně, mnohdy se jim snažili pomáhat,” popisuje spisovatelka.

Nejnegativnější postavou je v třetím díle komunistický poslanec, pozdější ministr a jeden ze signatářů tzv. zvacího dopisu z roku 1968 Drahomír Kolder.

“Málo se ví o začátcích jeho politické kariéry, ostatně měl mnoho pádných důvodů, aby za sebou na Karvinsku zametl stopy. Ten člověk šel doslova přes mrtvoly. Jeho stranická kariéra je posetá spoustou lidských tragédií, které způsoboval mnohdy naprosto úmyslně. Od pamětníků jsem o něm neslyšela jediné dobré slovo. Provázela ho pověst extrémně nebezpečného člověka,” vysvětluje autorka.

Připomíná i další pozapomenuté události. “Na Karvinsku došlo k velmi významným projevům odporu vůči komunistickému režimu, o tom se taky vůbec neví. Namísto toho přežívají rezidua tehdejší propagandy, která pochopitelně hovoří o pevném sepětí strany a pracujícího lidu. Proto vytahuju ze zapomnění události, které lze v tomto ohledu označit za bezprecedentní,” zmínila Lednická třeba protest horníků při projevu komunistického prokurátora Emila Eichlera.

Že mýtus “černá země, rudý kraj” není pravdivý, dokládá také na volbách v roce 1948. Opoziční kandidátky tehdy nebyly povoleny, lidé hlasovali jen pro jednotnou kandidátku Národní fronty. Na znamení nesouhlasu ale mohli do urny vhodit bílý lístek.

“To byl poslední cípek svobody, který byl ve volebním procesu lidem nabídnut – tedy samozřejmě kromě toho, že k volbám vůbec nepůjdou. Bílé lístky dávaly lidem možnost říct: Já tuhle hru s vámi nehraju, tohle nejsou svobodné volby. A když porovnáme třeba Kladno a Karvinou, tedy hornická města, která jsou v nastupující propagandě prezentována jako epicentra budování republiky, tak na Kladně odevzdalo bílých lístků jenom půl procenta lidí, zatímco v Karviné to bylo 4,5 procenta,” říká Lednická. Dodává, že zlom v kraji nastal po roce 1968, kdy nastoupila normalizace a tvrdý stalinismus krajského tajemníka KSČ Miroslava Mamuly.

Trilogie Šikmý kostel začíná rokem 1894, končí v roce 1961 a ukazuje proměny Karviné i společnosti – například v postavení ženy. “Porovnejte životní situaci Barbory, která v prvním díle přišla při důlním neštěstí o živitele rodiny. Byla to pro ni devastační záležitost, zboření všech životních jistot. A s postupujícími dekádami vidíme, jak se postavení ženy ve společnosti proměňuje. Můžeme se na to dívat z perspektivy církve, přístupu k víře, můžeme se na to dívat z různých dalších perspektiv, takže já jsem se snažila obecněji postihnout vlastně i vývoj společnosti od roku 1894 do roku 1961,” vysvětluje spisovatelka.

Někdy až žasne, co lze vměstnat do jednoho života. “Některé postavy procházejí všemi třemi díly. Zažily první světovou válku, poté nacionalistické sváry, polský zábor v roce 1938, druhou válku a po jejím konci tlak na co nejvyšší těžbu, které padlo za oběť jejich město, komunita, vztahy. A tohle všechno se vešlo do jednoho lidského osudu.”

Když se rozhodla, že začne psát o historii původní Karviné, ze které dnes zbyl jen šikmý kostel, chtěla původně napsat jednu knihu. “Napsala jsem několik stran a uvědomila si, že to je naprosto naivní představa. Témat, která jsem chtěla zpracovat, bylo tak ohromné množství, že jsem vytvořila zcela jiný koncept, tedy trilogii, kde se v každém díle věnuji primárně tomu, co v časovém rámci toho kterého dílu nejzásadněji ovlivnilo život ve staré Karviné. V prvním díle je to nástup uhelné těžby, ve druhém nacionalismus, ve třetím nástup komunismu,” vysvětluje autorka.

Třetí díl je definitivní závěr, dalšího pokračování se čtenáři nedočkají. “Šikmý kostel je románová kronika ztraceného města. Pokud bych chtěla pokračovat v líčení kroniky původní Karviné, už bych vlastně nepsala nic jiného než to, jak devastace nabírá obrátky a jak jsou z domova vyháněni další lidé,” říká Lednická, která připouští, že nyní si potřebuje odpočinout.

“Mě psaní třetího dílu opravdu vyčerpalo a byly chvíle, kdy jsem se reálně obávala, že to nedokážu dopsat. Jedna věc je sedět v archivu a druhá věc je mluvit s poškozenými lidmi, vidět jejich emoce, vnímat, jak to tu kterou rodinu různě zasáhlo,” konstatuje Lednická.

Námětů na další psaní prý má na několik životů. “Základní rozhodování pro mě leží v tom, jestli chci pokračovat v tématech, která se týkají tohoto regionu, anebo se tematicky přesunout úplně někam jinam. Dostala jsem pozvání na téměř 300 besed a přednášek a na ta setkání se upřímně těším,” uzavřela spisovatelka.