Květen 1984 ovlivnila povodeň i nedostatek kříd. Na olympiádě nás nepotřebovali

Byl tu květen, měsíc „slavných májových dnů“, zejména výročí konce války, což se připomínalo mohutně a různě. Ve sportu třeba startem Závodu míru, té Tour de France Východu. Mohla to být zase sportovní událost sezony, kdyby neoznámil odchod do reprezentačního důchodu brankář sborné Vladislav Treťjak a kdyby sovětské satelity jeden po druhém nezačaly odříkat účast na olympijských hrách v Los Angeles.

V Litomyšli průtrž mračen doprovázená krupobitím přinesla za pouhou hodinu skoro půl metru srážek. Přívaly vody, zejména z potoka Drahošky, rvaly z okolních svahů hlínu i kamení

Ve stínu částečného zatmění Slunce jinak jelo jaro víceméně v běžných kolejích: na chmelnice vyrazili středoškoláci, aby pomohli s drátkováním, a v lesích vyrazily ze země májovky, na pánvích se tak mohla začít připravovat první smaženice roku. A komu se chtělo na D1 spíše než na čerstvý vzduch, vyrazil možná na prodejní trhy spotřebního zboží do Brna. Ten rok to tak udělaly stovky tisíc lidí a nejvíc se kupoval nábytek, boty a oblečení.

Výbuch měl pět obětí

Hrubá nedbalost několika zaměstnanců zavinila explozi skladu v semtínské Synthesii na periferii Pardubic. Zpráva ČTK, kterou převzalo i Rudé právo, se nejprve zmiňovala o čtyřech lidských obětech, později stoupl počet na pět a navíc spousta lidí utrpěla zranění od létajícího zdiva a skleněných střepů. V nemocničním ošetření zůstalo padesát zaměstnanců Synthesie, deset ve velmi vážném stavu.

Výbuch vyhloubil do země sedmimetrový kráter, budova skladu doslova zmizela, několik okolních objektů přišlo o střechy, vlivem tlakové vlny praskaly okenní tabulky i výlohy – dokonce až v Chrudimi nebo v Rosicích nad Labem.

Po krk v bahně

V květnu před 40 lety dokázala pěkně zahrozit i příroda. Ten rok přišli zmrzlí o něco později než letos a rány, které rozdávali, byly silné. Dodnes na to vzpomínají zejména v Litomyšli, kde průtrž mračen doprovázená krupobitím přinesla za pouhou hodinu skoro půl metru srážek. Přívaly vody, zejména z potoka Drahošky, rvaly z okolních svahů hlínu i kamení.

V Litomyšli průtrž mračen doprovázená krupobitím přinesla za pouhou hodinu skoro půl metru srážek. Přívaly vody, zejména z potoka Drahošky, rvaly z okolních svahů hlínu i kamení

Domy tehdejšího Gottwaldova, dnes Smetanova náměstí, kam proudila navíc i voda z řeky Loučná, měly zatopené nejen sklepy, ale i obchody a plná vody byla i parkující auta. Záplava uvěznila na náměstí také Karosu ČSAD na lince Praha–Prostějov.

Nikoli s velkou nadsázkou se o řádění živlu mluvilo jako o apokalypse. Krup prý napadlo tolik, že střechy vypadaly, jako by právě dosněžilo. Tamní státní statek bohužel nechal už dřív prorazit Primátorskou hráz, která by vodu přinejmenším částečně zadržela… Takhle se mohl její příval do města vhrnout bez zábran.

Nepotřebujeme vás

To, co se dlouho šuškalo, se v roce 1984 nakonec (zase) ukázalo jako pravda: Sovětský svaz ohlásil, že jeho sportovci se nezúčastní Letních olympijských her v Los Angeles. Moskva to odůvodňovala obavami o bezpečnost reprezentantů, ale bylo nad slunce jasnější, že jde o prostý revanš za americký bojkot her v Moskvě 1980, které Spojené státy vynechaly na protest proti sovětské invazi v Afghánistánu. Ten byl mimochodem jednou z prvních zemí, které v návaznosti na sovětské prohlášení ohlásily svou neúčast také. A následovaly další: Laos, Vietnam, Mongolsko – s výjimkou posledně zmíněného, tedy země, které do roku 1984 beztak nezískaly žádnou olympijskou medaili.

Sovětský svaz ohlásil, že jeho sportovci se nezúčastní letních olympijských her v Los Angeles

Pak přišly na řadu skutečné satelity Moskvy. Ze zemí Varšavské smlouvy se do Spojených států nakonec vypravila jen rumunská reprezentace, která si odtud odvezla rekordní počet ocenění. Krutý, ale vůči Kremlu vzpurný diktátor Nicolae Ceaušescu tedy podobně jako při potlačování Pražského jara sklízel neoprávněně sympatie Západu.

Československý olympijský výbor se k bojkotu nepřidal hned, ale bylo jasné, že přes deklaraci Moskvy, že nikoho k následování nenutí, nakonec stranou nezůstane. Následovala řada podpůrných prohlášení od sportovců, kteří sice litovali energie vložené do příprav na sportovní svátek, ale uvědoměle chápali. Za všechny zmiňme aspoň koulařku Helenu Fibingerovou.

Následovalo zasedání Mezinárodního olympijského výboru v Lausanne, kde na adresu absentujících sportovců z východního bloku předseda organizačního výboru her, Američan Peter Ueberroth lakonicky řekl: „V Los Angeles je nepotřebujeme.“

Víc než Panama nebo Suez

Krom olympijské vzpoury na sebe upozornilo Rumunsko před 40 lety i jinak. Podařilo se mu po pětatřiceti letech dokončit kanál mezi Dunajem a Černým mořem, na trase mezi městem Cernavodă a přístavem Konstanta. Komunistický tisk, včetně našeho Rudého práva, hýřil superlativy. Zmiňovalo se třeba, že při stavbě téměř stokilometrového vodního díla, které lodím zkrátilo cestu o 400 kilometrů, bylo přemístěno víc zeminy, než při prokopávání panamského nebo suezského průplavu.

Vůbec už se samozřejmě nezmiňovalo, že o zdar projektu se zasloužila armáda politických vězňů nahnaných sem na nucené práce. Pro mnohé bylo toto otroctví vůbec poslední kapitolou jejich života – s pohřby si zrůdný režim hlavu nelámal. Těla ukládal přímo do betonových základů stavby. Odhaduje se, že náklady na stavbu dosáhly asi dvou miliard dolarů.

Prvotní předpoklady počítaly s návratností do 50 let, ta se ale vzhledem k současným výnosům dnes počítá na několik stovek roků.

Od Labe k Vranému po vodě celoročně

Mnohem skromnější vodní dílo se podařilo dát do provozu na Vltavě v Praze. V květnu 1984 projely první osobní lodě novou devadesátimetrovou plavební komorou u Modřan. Ta byla součástí nově budovaného jezu, který měl umožnit celoroční plavbu od soutoku Vltavy a Labe až po vranovskou přehradu.

Lodní doprava ČSAD mezi Orlíkem a Zvíkovem v roce 1984 oslavila jubilejní 20. sezonu

Postupem času tu osobní doprava měla čím dál tím víc jen rekreační účel. Na řece ji přitom neprovozovala jen samotná plavba ČSPLO, ale na Orlické přehradě třeba i budějovický závod autobusového přepravce ČSAD.

Jeho linka mezi Orlíkem a Zvíkovem v roce 1984 oslavila už 20. sezonu.

Pražákům je hej

Obyvatelé Prahy a návštěvníci metropole si v květnu 1984 užívali metra jako nejrychlejšího způsobu hromadné dopravy právě deset let. Články věnované jubileu nejen bilancovaly, ale věnovaly se i budoucímu rozvoji podzemní dráhy – hlavně tomu, že do dvou let přibude osm stanic a trojúhelník linek v centru se uzavře.

Leccos nového se dělo i na povrchu, v těsné blízkosti stanic. Na Pankráci u tehdejší Mládežnické třeba otevřeli novou tržnici, která vznikla rekonstrukcí bývalého výstavního pavilonu. Byla oblíbeným cílem nákupů nejen za socialismu, ale i těsně po jeho pádu.

Už víme kde

V roce 1984 oslavilo už deset let existence Středisko družicových spojů v Sedleci–Prčici, tehdy ještě jako Radiokomunikační středisko československo-sovětského přátelství. Krom jiného na tom bylo zajímavé, že už se mohlo napsat, kde tato stavba stojí, v době vzniku tento údaj totiž podléhal určité cenzuře.

Centrum se především staralo o výměnu televizních programů. Zprvu v rámci východního bloku jako člen sdružení Intersputnik, po společenské změně v roce 1989 se zapojilo i do projektu Intelsat. Šlo o vůbec první z moderních stanic tohoto druhu vybudovaných mimo sovětské území.

Kam jde ryba

S malou, ale vítanou novinkou přišel před 40 lety na trh národní podnik Silon z Plané nad Lužnicí. Nabídl totiž rybářům první fluorescenční vlasce domácí výroby. V květnu už na špulky navinul prvních 200 kilometrů, což do konce roku plánoval zpětinásobit. Udržet přehled i při snížené viditelnosti za šera, to byla pro rybáře výhoda dosud nevídaná – hned líp viděli, kam jim „jde ryba“.

S malou, ale vítanou novinkou přišel před 40 lety na trh národní podnik Silon z Plané nad Lužnicí. Nabídl totiž rybářům první fluorescenční vlasce domácí výroby

Devizy? Ne pro každého

S květnem se přiblížila hlavní letní sezona a s ní bilance, jak se ten rok podařilo uspokojovat žadatele o devizový příslib. O ten si mohli občané žádat u poboček Státní banky během ledna. Zatímco v roce 1983 uspěli třeba všichni, kteří měli zájem o jugoslávské dináry, před 40 lety už to bylo jinak. Počet žadatelů vzrostl o 150 procent, a tak ředitel pokladního ústředí SBČS v rozhovoru pro Rudé právo musel přiznal, že radovat se může jen necelá polovina z nich.

Číst mezi řádky

Mimořádné nepozornosti se Rudé právo dopustilo při zveřejnění článku o rozmáhajícím se nedělním prodeji v (tehdy) sousedním spřáteleném Maďarsku. List se totiž zmínil nejen o tom, že v Budapešti od dubna 1984 slouží už dvě státní samoobsluhy lidem i ve sváteční den – v obchodním domě Sugár a na Batthyányho náměstí.

Dodal také, že podobně už má zavedený nedělní prodej i 11 potravinářských maloobchodů pronajatých soukromníkům. Článek měl titulek „Obchod vstříc zákazníkům“ a skrytě tak dal odpověď i na otázku, který typ obchodu je tedy vstřícnější.

Čisté tabule

Mazání tabule nebyla mezi školáky nikdy oblíbená činnost, a tak kdyby četli Rudé právo, mohli by v textu o nedostatku kříd v květnu 1984 vidět i dobrou zprávu. Pobočka budějovického Koh-i-Nooru v Městci Králové totiž nestíhala uspokojovat poptávku, protože po ochlazení zájmu na konci sedmdesátých let snížila výrobu. Zkrátka nezareagovala na nástup silných populačních ročníků do škol.

Nedostatek se řešil mimořádným dovozem kříd Pionýr z Rumunska, které byly sice celkem levné (deset kousků za korunu padesát), jenže bohužel příliš nepsaly.