Konec běžkyně z ulice: Joglová začínala v děravých botách, kotník už bolí moc

Končí jeden výjimečný příběh. Marcela Joglová se před několika lety z obyčejné hobby běžkyně vypracovala v elitní vytrvalkyni. V maratonu se zúčastnila mistrovství světa v Dauhá i olympiády v Japonsku. Na startu nové sezony se už ale nebyla schopná prát se zraněným kotníkem. „Myslím, že jsem do toho vložila hodně, ale bolí to, bolí to hodně…“ vysvětlila.

Z nadšené hobby běžkyně se stala profesionálka, která má za sebou MS a před sebou olympiádu

Když před pár dny sledovala nadšený had běžců na Pražském mezinárodním maratonu, pro Marcelu Joglovou to bylo jako se dívat do vlastní minulosti. Kdysi taky byla mezi nimi, nadšenými hobbíky.

„Bylo hezké si reflektovat zpátky, jak to všechno začínalo. Že jsem taky začínala jako oni, při práci, brzo ráno, běžela jsem první půlku v děravých botách. A že se to dalo vypracovat až sem,“ usmívá se Joglová. „Abych pravdu řekla, teprve teď si to uvědomuju. Až teď mi to zpětně dojíždí. Vidím tam, že jsem možná někomu dala naději.“

Bývala přesně jako oni. Pracovala jako záchranářka, pomáhala u autonehod i sebevražd. Před deseti lety ale jako žena z pole skončila překvapivě třetí na silniční desítce We Run Prague a motivovalo ji to k většímu tréninku. O čtyři roky později byla už druhá na pražském maratonu. A v roce 2019 splnila v Rotterdamu limit pro účast na mistrovství světa. Na šampionátu v Dauhá prožila unikátní zážitek. Na slavné promenádě Al Corniche v obrovském vedru a vlhku doběhla v půlnočním závodě do cíle jako dvacátá. V roce 2021 si pak zaběhla i v olympijském maratonu v Sapporu.

„Mně se líbí ta cesta, jak se to posouvalo. Katar je ve mně hodně hluboko zakořeněný. To byl velký a silný zážitek,“ říká Joglová. „Ale i ten cíl, že jsem se dostala na olympiádu. Výš už to v maratonu nejde. Celá cesta byla pro mě nádherná. Vážím si celého toho procesu. Vnímám, jak se nabalovala energie skrze lidi, jak mi fandili. Celé to bylo hrozně hezký…“

Radost z běhání na vrcholné úrovni ji postupně začaly komplikovat zdravotní problémy. Ještě před dvěma lety si udělala radost, když při pražském maratonu vyhrála mistrovství republiky. Od zimy ale už tušila, že potíže s kotníkem jsou s profesionálním sportem neslučitelné.

„Byla jsem operovaná už před sedmnácti lety, kotník byl natřikrát zlomený. Rýplo se do toho podruhé, byly v tom různé výrůstky,“ popisuje Joglová. „A poslední magnetická rezonance mě utvrdila, že už to nemá smysl. De facto tam není chrupavka, je to sešroubované napevno. Asi se nevyplatí to pokoušet a jít do bolesti. Jedna věc je nález, a jak to opravdu vnímám. Vždy to nemusí korespondovat, ale tady se to docela sešlo. Abych vstávala každé ráno v bolesti, to prostě ne…“

V šestatřiceti letech tak Joglová končí jako elitní běžkyně. Neznamená to ale, že by přestala běhat úplně.

„Nic nedělat není řešení. Pořád pokračuju na kole, chodím plavat. I si chodím zaběhat, ale je to běh do deseti kilometrů. Není to na to, abych naběhala týdně dvě stě, to je nereálné. Proto jsem se rozhodla to říct otevřeně,“ vysvětluje Joglová.

Dál se plánuje věnovat i svým běžeckým kempům, v němž pomáhá nadšeným amatérským běžcům.

„Všechno je otevřené. Poprvé v životě jsem teď a tady a nepřemýšlím dopředu. Budu dělat kempy. Když jsem trénovala, byla jsem soustředěná sama na sebe. Teď lidi vnímám, věnuju se jim, jdeme i na osobní tréninky,“ říká Joglová. „Je mi třicet šest, jsou na řadě jiné role. Ale potřebuju čerstvý vzduch, pohyb mám ráda.“