Jan Urban: Projevy kolektivní slepoty, neznalost historie a česká hysterie

KOMENTÁŘ. Blouznivé slavjanofilství, pošetilá víra v jakousi nadřazenost první republiky nad okolním světem, masové vytržení nad totalitním komunismem, stejně jako nad fantomem tržní ekonomiky bez přívlastků nebo víra ve stále hysteričtější pseudovůdce současné doby – to všechno jsou projevy stejné kolektivní slepoty a nedostatku sebedůvěry.

Jen hlupák ale může beze studu vydávat nevědomost za názor. V jednadvacátém století a s vraždící putinovskou diktaturou nedaleko je to už na pováženou. Dokážeme se někdy poučit?

Živá diskuze pod článkem „Češi se dojímají Wintonem. Sami se v té době zachovali velmi zbaběle“ prozradila zjevnou neznalost historie vlastního společenství.

Související články

Jan Urban: Projevy kolektivní slepoty, neznalost historie a česká hysterie

Jan Urban: Češi se dojímají Wintonem. Sami se v té době zachovali velmi zbaběle

A také, přes všechna dnes už známá fakta a souvislosti, přetrvávající pocit, že v Mnichově údajně zrazený stát už nemohl vůbec nic dělat.

Z toho prý plyne naše nemohoucnost a nevina, jaksi osudově patřící k oběti. Jakoby nikoho nezajímalo, že je to lež, a to od samého počátku.

Mnichov jako pouhá výmluva

Dokumenty, publikované po roce 1989, prokazují, že prezident Edvard Beneš, bez konzultací s vládou a parlamentem, vyslal v září 1938 do Paříže ministra Nečase, aby důvěrně sdělil francouzské a britské vládě, že je připraven odevzdat hitlerovské Říši část území Sudet s více než milionem obyvatel.

Žádal, aby tento plán a nátlak na Prahu přišel od spojenců, aby, řekněme lidově, on sám „byl z obliga“.

Tento Benešův protiústavní manévr – z pohledu tehdejší ústavy šlo o čistou velezradu – otevřel cestu k Mnichovu. Proč by spojenci měli bojovat za stát, který předem ohlašoval kapitulaci?

Nic nevysvětlí, proč advokátní a lékařská komora už na podzim 1938, tedy dávno před okupací, vyloučily svoje židovské členy jen na základě jejich rasové příslušnosti.

Mnichov je dodnes pouhá výmluva za nedůstojné zhroucení československého státu – a především, a to je nutné zdůraznit, jeho společnosti. Mohl ale jednat jinak?

Dne 9. dubna 1940 bylo vojensky napadeno pětimilionové Dánsko. Nacistické agresi se vojensky dokázalo bránit pouhých šest hodin. Kapitulovalo čestně a uchovalo si proto vládu i podstatu právního státu. Především si však uchovalo hrdost a slušnost.

V září 1943 vysoký nacistický diplomat Georg Ferdinand Duckwitz dánským sociálním demokratům prozradil, že za čtyři dny budou všichni dánští Židé zadrženi, převezeni na připravené lodě u pobřeží a odvezeni do koncentračních táborů na území dnešního Polska.

Během dvaceti čtyř hodin se k záchraně osmi tisíc dánských židovských spoluobčanů zvedla celá společnost – od krále až po poslední rybáře. Protestovaly společenské organizace, právníci, lékaři, královský dvůr – a mezitím se rozjel nikým nekoordinovaný proud pomoci, který dokázal přes sedm tisíc lidí propašovat na lodích a v nákladních vlacích do neutrálního Švédska.

Rybáři si za riskantní cestu nechali platit, ale velká většina nákladů byla uhrazena z darů a sbírek. Čtyři sta šedesát čtyři nakonec zadržených dánských Židů nacisté převezli do českého Terezína, kde zůstali téměř až do konce války. Král a dánský Červený kříž trvali na možnosti zasílat jim dopisy a potravinové balíky.

Tato celospolečenská solidarita dokázala zachránit za války devadesát devět procent dánských Židů. Srovnejme si to. Ze sto dvaceti tisíc českých Židů před vznikem Protektorátu válku přežily jen jednotky tisíc.

Židé ven ze státních služeb

Svoje židovské spoluobčany po celou dobu války a bez ohledu na nacistický nátlak chránilo Norsko, Finsko, ale i fašistické Španělsko. Maďarsko s Itálií se podrobily až po nacistické okupaci ke konci války. Antisemitismus československého státu i velké části společnosti přímo explodoval bezprostředně po Mnichovu, kdy ještě byl čas na slušnost a solidaritu.

Prezident Edvard Beneš nepochopil, že ve chvíli porážky od něj země čeká politický a mravní příklad. Jeho zodpovědností bylo zůstat a být oním příkladem, tak jak to udělala řada hlav nacisty okupovaných států.

On ale utekl před tou nejdůležitější zodpovědností, aby stejně naivně jako autoritářsky vykládal, že válka bude trvat jen pár měsíců. Stejně naivně a autoritářsky pak svoji vlast brzy uvrhl do Stalinova područí.

Jak to, že mu dokázalo oponovat tak málo lidí, především ze skupiny armádního generála Lva Prchaly, kterého pomstychtivý Beneš raději nechal degradovat na vojína? Armáda demokratické České republiky se ho dodnes neodvážila rehabilitovat.

Nic nevysvětlí, proč advokátní a lékařská komora už na podzim 1938, tedy dávno před okupací, vyloučily svoje židovské členy jen na základě jejich rasové příslušnosti.

Stačilo lhát o návratu demokracie, prohlásit diktaturu za národní revoluci, a jako vždy v podobných případech nasadit cenzuru.

Dánové a jejich společenské organizace, včetně advokátů a lékařů, se pod okupací za svoje židovské spoluobčany razantně postavili i svědomím všech rizik. Druhorepubliková vláda celé dva měsíce před okupací sama vyloučila všechny Židy ze státních služeb.

A má vůbec ještě cenu připomínat čistě české protektorátní romské koncentráky v Letech, Hodoníně a v Liberci?

Nebo snad lze zapomenout na zločin české protektorátní vlády, která pro vězněné české Židy v Terezíně nehnula ani prstem a naopak souhlasila s účastí českého četnictva na ostraze ghetta?

Nebo na to, jak vláda Slovenského štátu v roce 1942 dokonce dobrovolně přispívala na transporty slovenských Židů do Osvětimi?

Zbavit se nepravd o minulosti

Přiznejme si to už konečně. Češi (Slováci, Poláci, Maďaři a mnozí další) na rozdíl od občanů statečnějších národů nebránili za války svoje židovské spoluobčany, stejně jako po válce nebránili ty německé a opět židovské, neprotestovali, když Edvard Beneš, Ludvík Svoboda a komunistické spiknutí v armádě a bezpečnostních složkách od jara 1945 vyhazovali důstojníky a letce ze západní fronty a rozpouštěli jejich jednotky, nebo když prezident přes svaté sliby okamžitě po konci války zlikvidoval vedení domácího odboje a zapřel celý odboj sudetoněmecký.

Stačilo lhát o návratu demokracie, prohlásit diktaturu za národní revoluci, a jako vždy v podobných případech nasadit cenzuru.

Nic z toho nesnižuje statečnost a sebeobětování mnoha tisíc vlastenců, kteří v domácím odboji nebo v zahraničních jednotkách bojovali za sen o neexistující demokratické vlasti.

Naše důstojnost je zkoušena v ponížení porážky. Sebedůvěra společenství vzniká a závisí na této důstojnosti a z ní vyrůstající solidarity.

Pro rozhodující část Čechů, Slováků, Poláků a Maďarů pojem spoluobčan nic neznamenal. Sami nebyli občany, ale zůstali spíše pasívními otroky. Stejně pak přijali s nadšením komunistickou diktaturu, asociální naivitu „ekonomické reformy“ devadesátých let i „protikorupční kampaně“ Miloše Zemana a Andreje Babiše. Je nejvyšší čas zbavit se nepravd o minulosti.