Tisíce mrtvých námořníků a kolosální zkáza. Obě Hitlerovy megalodě potkal krutý konec

Polohu Bismarcka ukazují Google Mapy

Příběh Hitlerových megalodí začal v roce 1935. Nacistické Německo bylo na vzestupu, za jeho nejslabší zbraň ale stále platilo námořnictvo limitované podmínkami Versailleské mírové smlouvy z roku 1919. Hitler sám toho o lodích moc nevěděl, spoléhal na svého hlavního námořního stratéga admirála Ericha Raedera. Ten byl zastáncem tradičního boje velkých hladinových lodí, které se vzájemně ostřelují na velkou vzdálenost.

Raederův plán na stavbu dvou obřích bitevních lodí Bismarck a Tirpitz o výtlaku 50 000 tun a délce 243 metrů měl překonat vše, co se v té době pohybovalo po hladinách moří a oceánů. Postavit tak velký trup ale mohlo jen několik loděnic. Volba padla na Blohm und Voss v Hamburku, v jejímž 300 metrů dlouhém skluzu č. 9 se začal 1. července 1936 (měsíc před zahájením letní olympiády v Berlíně) stavět kýl Bismarcku.

Přečtěte si také: Hitlerův bitevní křižník Scharnhorst padl do léčky a šel ke dnu i s posádkou

Dvojitý pancíř lodi byl navržen tak, aby trup ochránil před explozí až 250 kg TNT, a odolnost lodi zvyšovalo i rozdělení na 22 vodotěsných komor. Jakmile byl 243 metrů dlouhý, 37 metrů široký a 59 metrů vysoký trup dokončen a udržel se na hladině, využil Adolf Hitler příležitosti a spustil ho na vodu. Stalo se tak 14. února 1939, pouhý měsíc před tím, než nad Pražským hradem zavlála vlajka s hákovým křížem.

Křest Hitlerovy první megalodě si nenechalo ujít 60 000 diváků. „S takovou radostí německý lid vítá novou bitevní loď Bismarck,“ hřímal do mikrofonu Hitler. Jen šest týdnů poté, 1. dubna 1939, spustil Hitler na vodu i svou druhou superzbraň, bitevní loď Tirpitz. Zanedlouho byly obě lodě připraveny na válku.

Raederův Plán Z

Postavením dvou největších bitevních lodí té doby ale admirál Raeder zdaleka nekončil. Bismarck a Tirpitz byly teprve začátkem ambiciózního projektu na ovládnutí světových moří v objemu 33 miliard říšských marek nazvaného Plán Z. Následovat měla ještě větší loď s označením H39 a výtlakem až 60 000 tun, délkou 260 metrů a silnější výzbrojí. Ještě větší měla být loď H42 s plánovanou hmotností 90 000 tun a délkou přes 300 metrů.

Poslední loď označovaná jako H44 pak měla být naprosto gigantická – přes 400 metrů dlouhý kolos o hmotnosti 155 000 tun a s děly ráže 505 mm by ani dnes neměl soupeře. Pro srovnání největší japonské bitevní kolosy Jamato a Musaši dokončené v roce 1940 měly 263 metrů na délku, výtlak necelých 73 000 tun a nejsilnější ráži 460 mm. Británie svou největší (a shodou okolností i poslední) bitevní loď HMS Vanguard začala stavět až v roce 1941, kolos o délce 248 metrů a výtlaku přes 52 000 tun nesl děla ráže 381 mm, dokončen ale byl až po válce.

Ambiciózní Plán Z ale narazil na Hitlerovu netrpělivost. Podle Raedera mohly být další lodě dokončeny nejdříve v roce 1948, to ovšem Hitlerovi nestačilo, chtěl je mít o čtyři roky dříve. „Když já mohu vybudovat třetí říši za šest let, zvládne snad námořnictvo postavit za šest let šest lodí,“ rozčiloval se podle dokumentu Válečné projekty třetí říše vysílaného na Prima ZOOM netrpělivý Hitler.

Napadením Polska 1. září 1939 se ale vše změnilo. Prioritu dostala pozemní armáda a letectvo, námořnictvo muselo počkat. Plán Z byl pozastaven a Raederovou prioritou bylo dostat Bismarck a Tirpitz do boje. Po pádu Francie v létě 1940 ale zbýval v Evropě jediný reálný protivník, a to Velká Británie. Porazit ji měla podle rozšířeného Raederova plánu nová německá flotila tvořená 20 letadlovými a 80 válečnými loděmi s flotilou 500 ponorek.

Smrtící Bismarck

Pro tuto chvíli se však pozornost německého námořnictva soustředila na existující bitevní lodě, zejména na Bismarck. Nová loď tak vyplula 18. května 1941 na první válečnou výpravu do Atlantiku s úkolem zničit co nejvíc britských zásobovacích lodí a odříznout ostrovní stát od dodávek potravin, surovin a zbraní. V Dánském průlivu v severním Atlantiku se Bismarck 24. května dostal na dostřel britské flotily vedené bitevním křižníkem HMS Hood.

Souboj mezi Hoodem a Bismarckem vedený 381mm děly na vzdálenost 16 kilometrů skončil po několika minutách potopením Hoodu hned prvním přesným zásahem. Z 94 důstojníků a 1321 mužů posádky přežili potopení Hoodu pouze tři námořníci a většina britské flotily se po prvotním šoku pustila za Bismarckem. „Tuhle bitvu si nemůžeme dovolit prohrát. Je mi jedno, jak to uděláte. Musíte potopit Bismarck. Hodně štěstí,“ nařídil premiér Winston Churchill po zprávě o potopení Hoodu.

Osud Hitlerovy chlouby se přitom zpečetil už o několik desítek hodin později. Po dvoudenním pátrání po rychlém a smrtelně nebezpečném Bismarcku objevily unikající a lehce poškozenou loď archaické a pomalé dvouplošníky Fairey Swordfish startující z letadlové lodi Victorious. Moderní bitevník napadly torpédy, přičemž se jim podařil zásah z říše snů. Jedno torpédo explodovalo v kormidelní strojovně právě v okamžiku, kdy loď prováděla úhybný manévr. S kormidlem trvale zablokovaným do strany tak mohl Bismarck jen bezmocně opisovat na hladině oceánu obří kruhy a čekat na svůj konec.

Ten přišel dopoledne následujícího dne, tedy 27. května 1941. Admirál Günther Lütjens se ještě pokusil vypustit hydroplán Arado Ar 196 s lodním deníkem, jakmile se však kolem lodi soustředila dostatečná palebná síla britských lodí, rozpoutalo se dvě hodiny trvající peklo. Na jeho konci šel Bismarck ke dnu a s ním zahynulo i 1977 členů posádky, zachránilo se jen 115 lidí.

Tirpitz: Drak číhající ve sluji

Po zničení Bismarcku Hitler přestal Raederově Plánu Z věřit. Výroba lodí typu H se zastavila a všechen cenný materiál šel na stavbu ponorek. Tirpitz byl odeslán do severního Norska, kde měl působit jako statická hrozba. Fungovalo to dokonale. Z obavy před sesterskou lodí Bismarcka posílali Britové s konvoji víc doprovodných plavidel, než bylo nutné, a Tirpitz tak na sebe poutal množství britských sil, aniž musel vytáhnout paty z bezpečného fjordu. Hitlerova loď byla jako drak číhající ve své sluji na kořist.

Naneštěstí pro Tirpitz se Churchill rozhodl zničit i tuto druhou Hitlerovu megaloď. Po mnoha pokusech včetně zapojení miniponorek měl rozhodující úder přijít ze vzduchu, když se nad kotvícím Tirpitzem 15. září 1944 objevily britské bombardéry Avro Lancaster startující ze severu Ruska. Jedna ze 16 svržených pětitunových bomb zvaných „tall boy“ přímo zasáhla palubu lodi na přídi a způsobila v boku Tirpitze 12 metrů velký otvor. Díky své jedinečné konstrukci se Tirpitz nepotopil, uvnitř ale utrpěl rozsáhlé poškození. Už nebyl schopen plavby, což ale Britové netušili.

Mohlo by vás také zajímat: Kouř, plameny a potopené lodě. Nálet na Pearl Harbor paradoxně prohrál Japoncům válku

Po nouzových opravách Němci přesunuli Tirpitz jižněji k Tromsø, kde se však dostal na dolet Lancasterů startujících ze Skotska. Britové se rozhodli dokončit, co započali, a v listopadu 1944 udeřili na loď znovu. Hned první britský „tall boy“ zasáhl palubu lodi, další těžké pumy dopadly kolem. Otřesený Tirpitz se v důsledku poškození a otřesů převrátil kýlem vzhůru i se 1700 lidmi uvězněnými v jeho trupu. Zoufalí námořníci bušili do stěn, aby dali znamení, že jsou naživu, voda uvnitř ale stále stoupala a prořezat v zesíleném trupu otvory zvenčí se nedařilo. Při potopení lodi nakonec zahynulo kolem 1000 námořníků.

Zdroj: U. S. Naval Institute, Business Insider

Mohli jste minout: Expert naznačil, proč se Gabčíkův samopal zasekl. A představil pistoli, která měnila dějiny