Hry za problémy teenagerů nemůžou, říká matka zesnulé esportové hvězdy. Pro rodiče má radu
Karel „Twisten“ Ašenbrener
Její devatenáctiletý syn patřil mezi nejtalentovanější hráče světa. V oblíbené počítačové hře Valorant se Karel Ašenbrener alias Twisten účastnil největších turnajů a měl před sebou skvělou kariéru. Navenek působil jako věčně usměvavý kluk, jenže uvnitř sebe bojoval se silnými démony. Loni v červnu spáchal sebevraždu. Aby další rodiče nemuseli zažívat podobné tragické chvíle, rozhodla se jeho matka Ivana založit nadační fond Twisten Foundation a pomáhat teenagerům s psychickými problémy. „V tom vidím smysl a beru to jako svoje poslání,“ říká v rozhovoru pro CNN Prima NEWS.
Minulý rok v červnu přišel český a světový esport o jednu z hvězd a největších nadějí. V 19 letech zemřel Karel Ašenbrener, který ve světě videohry Valorant vystupoval pod přezdívkou Twisten. Dlouhodobě se potýkal s psychickými problémy, docházel na terapie a bral léky, které mu pomáhaly zvládat úzkosti. Přesto si mladý a talentovaný hráč sáhl na život.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Česká automobilka míří do slavné hry Gran Turismo. Hráči si zajezdí v elektrické Škodě
Po jeho smrti se rodina Ašenbrenerových v čele s jeho matkou Ivanou rozhodla založit nadační fond Twisten Foundation. Primární úlohou je zachytit teenagery trpící depresemi a úzkostmi.
„Kájův život už nevrátím, ale i kdybychom měli pomoci jen jednomu jedinému teenagerovi, aby neudělal ten krok, který udělal Karel, tak to má smysl,“ říká Ivana Ašenbrenerová v rozhovoru pro CNN Prima NEWS.
Podle Národního ústavu duševního zdraví se s psychickými problémy perou už i děti na základních školách. Z loňské studie vědců NÚDZ vyplynulo, že až 40 procent deváťáků vykazuje známky střední až těžké deprese a téměř třetina má úzkosti.
Karel Ašenbrener se v esportu věnoval videohře Valorant, kterou vyvíjí herní studio Riot Games. Americká firma pořádá světové turné pro nejlepší týmy planety Valorant Champions Tour (VCT), v níž nastupoval i český mladík v dresu francouzského klubu Vitality.
V červnu to bude rok, co váš syn Karel opustil svět. Přišlo i něco dobrého, nebo vám život za posledních dvanáct měsíců pouze bral?Samozřejmě ztráta nejbližších lidí je asi to nejhorší, co může člověka potkat. Zvláště mámu, když přijde o syna. Na druhou stranu musím říct, že mi to přineslo možná i něco pozitivního. Během té doby jsem poznala spoustu nových lidí, kteří jsou úžasní a kteří mi pomáhají překonat tu bolest. Kteří mě povzbuzují v tom, co dělám. Podařilo se nám zrealizovat myšlenku a založit nadační fond na podporu duševního zdraví dospívajících. Považuju za úspěch, že se nám to podařilo v tak krátké době, a to mi dává sílu jít dál. Zjistila jsem i spoustu věcí sama o sobě. Když nemůžete změnit okolnosti, nemůžete změnit minulost, tak můžete změnit to, jakým způsobem se postavíte k dalšímu životu. Jak jste silní, zjistíte sami o sobě až ve chvíli, kdy vám nic jiného nezbyde než být silný. Ale to neznamená, že nebrečím. Ta bolest nikdy nebude menší. Možná jen snesitelnější.
Jaký Karel byl?
Hodně soutěživý, protože dřív závodně hrál fotbal. Takže chtěl vyhrávat a když prohráli, tak to hůře snášel. Podle mě se člověk musí naučit i prohrávat. V raném věku se dostal skoro až na vrchol a vydělával poměrně velké peníze. Neříkám, že ho to nějak zkazilo, protože on byl velký srdcař a spoustu peněz dával na charitu, ale chci tím říct, že těch emocí možná bylo tolik, že je nedokázal prostě zvládat, i když chodil na terapie.
Karel nikdy neskrýval, že trpí depresemi. Lidé napříč esportem o něm věděli, že se léčí a chodí na terapie. Kvůli vyrovnávání se s tragickou událostí chodíte na sezení vy a také vaši synové. Přesto nevnímáte určitý stereotyp, že u žen se návštěvy terapeuta berou v pohodě, ale u mužů se to bere jako projev slabosti, že není chlap?
Myslím, že genderové stereotypy synové vnímají. Nejstarší, který shodou okolností docela otevřeně mluví o tom, že chodí na terapie, tak řekl, že kdyby mu bylo devatenáct, tak by o tom nemluvil. Ale je mu 26 let, takže už se dostal někam dál a už to nepovažuje za slabost. Naopak říká kamarádům, že pokud mají problém, ať nejsou blbí a najdou si terapeuta. Tady je vidět, jak kluci opravdu nechtějí emoce nabízet veřejnosti. Asi je to dané i výchovou. Máma řekne synovi, ať hlavně nebrečí. Jak kdyby bylo něco špatného plakat.
Skoro všichni říkali, že byl jeden z nejtalentovanějších hráčů a že kdyby nezemřel, tak mohl dokázat ještě víc.
Myslíte, že holky to mají jinak?Holky jsou v tomhle možná trošku ve výhodě. Psychologové a odborníci tvrdí, že jsou emotivnější, empatičtější a sdílnější. Hlavně víc o tom mluví i mezi sebou. Kluci si popovídají o tom, jak si zahráli Valorant, ale už vám neřeknou, že byli u terapeuta a co řešili.
Jak vnímáte péči o duševní zdraví mladistvých?Čekací lhůty jsou tragické. Takže pokud nemáte známé, tak to není rychlé. Důležité je zachytit problém, co nejdřív. Ideálně způsobem, aby se mladý člověk začal otvírat. Pokud se jeho potíže nebudou ventilovat, tak narostou a opravdu se z nich může vyvinout něco, co už vyžaduje psychiatrickou péči, medikaci nebo hospitalizaci. V tom vidím smysl a beru to jako svoje poslání. Kájův život už nevrátím, ale i kdybychom měli pomoci jen jednomu jedinému teenagerovi, aby neudělal ten krok, který udělal Karel, tak to má smysl.
Z dat Národního ústavu duševního zdraví vyplývá, že až 40 procent žáků devátých tříd základní školy trpí depresemi a 30 procent se potýká s úzkostmi. Z duševního zdraví u dětí a adolescentů se tak stává velké téma. Co konkrétního jako nadační fond plánujete dělat?
My nemáme kapacity ani páky, aby bylo víc psychologů a psychiatrů. To nemůžeme ovlivnit, ale můžeme ovlivnit prevenci. Aby se mladí nedostali do situace, že musí do léčebny nebo že ve finále zvolí ten poslední krok, který už nejde vrátit. Ztráta mladého života je něco, co by se nemělo stávat. Dnešní teenageři žijí v online světě, nechtějí se svěřovat rodičům nebo nějaké starší psycholožce. Z našich průzkumů, které jsme prováděli na konci minulého roku mezi dospívajícími, nám vyplynulo, že chtějí čerpat informace a rady primárně z podcastů, z on-line chatů a jako třetí volí články nebo blogy. Až potom nějaké sezení s terapeutem. Skupinové sezení nechtějí vůbec. Je to zcela přirozené, na skupinovém sezení máte dvacet lidí a sdílení je mnohem horší, než když si anonymně povídáte s psychologem přes online chat.
Aktivity Twisten Foundation začaly s podcasty a právě také s online chaty. Kdo pomoc prostřednictvím chatu vede?
Online chaty vedou studenti psychologie, kteří jsou již proškoleni v krizové intervence a dohlíží na ně zkušení psychologové z projektu Endlessly. Ukazuje se, že i když jsou to studenti, tak mají mnohem blíže k teenagerům, se kterými komunikují. V žádném případě nesuplujeme akutní problém. Odkazujeme potom dál. Je to první záchranné lano, které teenagerům házíme, aby se mohli poprvé svěřit, protože to ještě nikdy neudělali.
Nejen Karel, který patřil mezi špičkové hráče Valorantu, ale i spousta obyčejných teenagerů žije v online světě a věnuje se videohrám. Sem tam se objevují generalizující názory, že kdyby nehrál videohry, tak se to přece nestane.
Gaming není příčina, protože esport je úplně stejný jako profesionální sport. I sportovci se potýkají s depresemi, ať jsou to fotbalisté, plavci, kdokoliv, protože tam je tlak na výkon a na výsledek. Mě obviňovali, že kdyby neseděl u počítače… Ale v esportu to není tak, že sedíte 24 hodin u počítače. Karlův tým Vitality v Berlíně má své kouče, nutriční terapeuty, kteří jim zajišťují zeleninu, ovoce a jídlo. Hráči se chodí proběhnout a do fitness centra. Mají přísná pravidla. Kdekoliv je tlak, ať jste co nejlepší, tak to má vliv na psychiku a záleží na tom, jak s tím dokážete pracovat. Starší člověk už to třeba zvládá lépe, ale ve věku kolem sedmnácti, osmnácti let, je to strašně citlivé. Kluci a samozřejmě i dívky, opravdu neumí pracovat s emocemi a s negativními zážitky. Proto chceme i jako nadace připravovat aktivity, projekty a workshopy zaměřené na to, co dělat, když se jeden den nevyvede.
Vy jste často jezdila za Karlem na soutěže ve Valorantu. Bavili jste se někdy o zápasech a turnajích, když se mu nedařilo?
Když vyhráli, tak byl sdílný. Když prohráli, nechtěl se o tom bavit. Obecně si spíše o všem povídal se svými bratry. Karel byl zvláštní v tom, že byl naštvaný, když prohráli, ale snažil se být pozitivní a byl hnací motor týmu. Byl to on, kdo vždycky všechny povzbuzoval. To je trochu paradox, že uvnitř sebe bojoval s démony a zároveň byl ten, který byl největší sluníčko. Teď v únoru jsem byla v Berlíně na evropské části turnaje Valorant Champions Tour (VCT: EMEA), všichni tam měli kočičí ouška, protože on dělal takové gesto. A mně bylo do breku, protože on tam vnášel pozitivní energii, která najednou chyběla.
Rodiče kolikrát říkají, vypni ten počítač. Ale já jsem si na sobě ověřila, že jestli chcete pochopit své dítě a co dělá, tak si s ním tu hru zahrajte.
Nebyl právě tohle problém, že se snažil pomoci ostatním, rozveselit je, ale vnitřně ho nezdary trápily?To, co udělal, udělal kvůli nešťastné lásce, která skončila nehezkým způsobem, a jak byl soutěživý a chtěl vyhrávat, tak selhal pro něj v tom nejdůležitějším.
Co byste doporučila rodičům, kteří mají doma teenagera, který se věnuje videohrám a chtěl by uspět v esportu?Rodiče kolikrát říkají: „Vypni ten počítač, nedělej to, je to špatný.“ Ale já jsem si na sobě ověřila, že jestli chcete pochopit své dítě nebo teenagera a co dělá, tak si s ním tu hru zahrajte. Musíte jim naslouchat a zkuste pochopit, o čem to je. Když váš syn hraje fotbal, taky s ním chodíte na tréninky a pak na zápasy. Když jsem třeba ho volala na večeři a on řekl, že nemůže jít, tak jsem pak pochopila, že je to stejné jako u toho fotbalu. Taky ho nemůžete přerušit, když vám maminka zavolá, že právě teď připravila večeři. Když hrajete Valorant nebo jinou týmovou hru, tak byste to pokazili celému týmu. Takže já jsem se pak nezlobila. Řekla jsem mu: „Dobře, tak si to pak ohřej.“
Takže jste si zahrála Valorant?
Jo jo, ale Karel mi říkal: „Mami, už to nezkoušej, jsi úplně trapná.“ Ale mě to pomohlo poznat jeho svět. Jasně, že si dělal legraci, že jsem už stará a nepochopím to. Ale on mě pustil do toho svého světa, že jsem sledovala zápasy, turnaje, že jsme si psali, když vyhráli, že jsem se snažila poznat agenty ve hře, jaké mají funkce a schopnosti. A to se netýká jenom gamingu, ale obecně všeho. Jestli chcete pochopit svoje děti, musíte jim jít naproti a přiblížit se k nim. Víc bychom měli poslouchat, co je jejich snem, jaká mají přání, protože ty jejich sny jsou třeba jiné než naše. Je strašně špatně, když rodič chce, aby dítě dělalo jenom to, co si přejí oni.
Loni na konci roku jste pořádali první vlastní akci a během charitativního streamu na platformách Twitch.tv a YouTube vybrali přes dva miliony korun na rozjezd vaší nadace Twisten Foundation. Vysílání se zúčastnili největší čeští streameři a herní influenceři, sledovala to spousta lidí. Jak to na vás zapůsobilo?
Bylo to ohromně dojemné. Vůbec jsme to nečekali. Já jsem si myslela, že vybereme možná tak 200 tisíc. Musím říct, že to bylo úžasné a vlastně i taková injekce, abychom začali co nejdřív něco dělat. Myslím si, že by to Kája tak chtěl. Ve stejný den, kdy jsme spustili nadaci, tak francouzský tým Vitality spustil svůj projekt KARE. To vychází z Karlova jména a anglického slova Care (péče). My s nimi spolupracujeme, vymýšlíme společné aktivity, také nám poskytli velký finanční dar, za což jim děkujeme.
Hádám, že tragická událost ještě prohloubila vaše vzájemné vztahy s lidmi z Vitality?
Osobně jsme se potkali v roce 2023, když jsme jeli fandit Kájovi do Berlína na VCT: EMEA. Pořádně jsme se poznali ale až po Karlově smrti a jsme neustále v kontaktu. Obzvlášť dobré vztahy máme s hlavním trenérem Salahem, s litevským spoluhráčem Destrianem, polským Molsim, ale taky s manažerem týmu Robem a Johanessem. A hodně jsme v kontaktu s Alexem, který je ale manažerem jiného týmu ve Vitality a má na starosti hru League of Legends. Oni totiž sedí ve stejné kanceláři jako tým Valorantu. Se všemi vycházíme velmi dobře, píšeme si a voláme si. Vznikl nám takový přátelský vztah. V kancelářích mají Kájův pomníček s fotkou a slávistickými věcmi, protože on byl velký slávista. Pořád na něj vzpomínají.
Nedávno se slovenský profesionální hráč Counter-Striku Martin Styk vyjádřil, že věnuje vaší nadaci část peněz, které si vydělal na největším turnaji světa Majoru. Co jste na to říkala?
To je úžasné gesto, že přispěje člověk, který není z Valorant scény. Je to neuvěřitelné. Po té smrti se ukázalo, jak je esportová komunita silná a jak se dokáže spojit, i u něčeho, co prostě není hezké a je tragické. Nám chodily zprávy z celého světa, což mě fakt překvapilo. Do té doby jsem netušila, že Kája byl tak oblíbený a známý. Skoro všichni říkali, že byl jeden z nejtalentovanějších hráčů a že kdyby nezemřel, tak mohl dokázat ještě víc. Ale splnil si svůj sen a jsem ráda, že jsem mu pomohla si ho splnit, a že jsem mu v tom nebránila. A kdybych mohla vrátit čas, asi bych nejednala jinak. Nejdůležitější je, aby byly naše děti šťastné.
VIDEO: Duševní zdraví se zhoršuje