František Ringhoffer II. změnil nejen Smíchov, ale i celé tehdejší mocnářství
Byl čtvrtek 20. dubna 1854 a Praha zažívala mimořádnou událost, která měla už brzy změnit budoucnost nejen její, ale i celého tehdejšího rakouského mocnářství. Z Ringhofferovy továrny na železniční vagony na Smíchově, založené o pouhé dva roky dříve, vyjel první vůz. Byl nákladní – a znamenal předzvěst růstu „Ringhofferky“, z níž se měl stát už brzy jeden z největších průmyslových podniků střední Evropy.
Císař František Josef I. vedle svého vlaku, jehož vagony pro něj navrhly a vyrobily Ringhofferovy závody
Smíchovskou továrnu na železniční vagony založil v roce 1852 mladý, teprve 35letý podnikatel pražsko-německého původu František Ringhoffer II., který představoval třetí generaci pozoruhodného podnikatelského rodu, jenž se – zejména jeho zásluhou – zásadně zapsal do dějin české průmyslové revoluce.
Podnikatelskou tradici rodu založil jeho stejnojmenný dědeček, původně kotlář z tehdy uherského (dnes rakouského) Müllendorfu. Ten se dostal do Prahy po vyučení v roce 1769 při svém tovaryšském vandru a po složení mistrovských zkoušek založil v Platnéřské ulici na Starém Městě dílnu na výrobu pivovarských měděných kotlů a dalšího mědikoveckého zboží.
Nic nenasvědčovalo tomu, že jej čeká hvězdná kariéra. Josef Walter však uměl překvapit:
Dílnu zdědil po jeho smrti v roce 1827 syn Josef, který už v té době sám podnikal – v roce 1820 zřídil v Kamenici u Jílového hamr na obrábění mědi a začal vyrábět i cukrovarská zařízení. Josef Ringhoffer zemřel v roce 1847 a firmu získal opět jeho syn, již zmíněný František Ringhoffer II.
Ten nejdříve přesunul pražskou dílnu na Nové Město do míst dnešní Opletalovy ulice (v roce 1871 si tam dá postavit výstavní a dodnes existující Palác Ringhoffer) a posléze ji také významně rozšířil.
Vnitřní prostory Ringhofferových závodů, za socialismu přejmenovaných na Tatru Smíchov, z doby zhruba na přelomu 70. a 80. let minulého století
„21. února 1852 zakoupil na Smíchově pozemky, ohraničené dnešními ulicemi Štefánikovou, Plzeňskou a Kartouzskou, a začal stavět novou továrnu na železniční vagony. V té době nikdo jistě netušil, jak velký podnik z toho vzejde,“ uvedl na Ringhofferovu adresu v roce 2005 časopis MM Spektrum.
Sázka na železnici
Rakouské mocnářství v té době už železnici a její potenciál znalo a také už v něm byly první železniční tratě. Již v roce 1838 byl zprovozněn první úsek nejstarší parostrojní trati mocnářství vedoucí z Břeclavi do Brna. Tento první úsek vedl z Brna do Rajhradu, později přibylo protažení do Břeclavi, odkud železnice pokračovala dál na Vídeň, a začátkem roku 1849 byla otevřena i první jednokolejná trať směrem k České Třebové.
Parostrojní železnice si navíc získávala obrovskou popularitu ve Spojených státech amerických, kde byla nástrojem k průmyslovému podmanění si celého kontinentu, a bylo zřejmé, že otevírá cestu k nebývalému průmyslovému rozvoji.
Vynález, který neodmyslitelně patří k létu, se zrodil uprostřed zimy:
Ringhoffer si toho byl i přes své mládí dobře vědom, a proto napřel všechny své podnikatelské síly tímto směrem. Pražská čtvrť Smíchov se díky němu začala rychle měnit.
„Byl jedním z nejúspěšnějších podnikatelů své doby, měl ale také silné sociální cítění. Pro své zaměstnance zřídil nemocenskou a penzijní fond v době, kdy to žádný zákon neukládal. V jeho smíchovské továrně byly také nadprůměrné platy. Dělník si u něj mohl v polovině 60. let vydělat až 15 zlatých týdně, což bylo zhruba o polovinu víc než v jiných, zejména textilních firmách,“ píše spisovatel Petr Boukal ve své knize Fundraising pro neziskové organizace.
Firma se rozrůstá
Smíchovský areál podnikatel soustavně a systematicky rozšiřoval. Přibyly v něm slévárna a kotlárna a postupně tu vybudoval vůbec největší vagonku v rakouské monarchii. Po prvním nákladním vagonu následoval podle materiálu Jany Bečkové Železniční vagony z továrny Ringhoffer v roce 1857 první tendr na uhlí a v roce 1863 přišel i první vagon pro osobní dopravu. Po produkci Ringhofferky byl obrovský hlad, takže hned 10 takových vozů si objednala Dráha císaře Františka Josefa, obstarávající spojení mezi Prahou a Vídní.
„Zanedlouho přišla prestižní zakázka, a to přímo od císařského dvora ve Vídni. Rodinná firma Ringhoffer na jejím podkladě dodala tři salonní vozy pro rakouskou císařovnu Alžbětu,“ píše MM Spektrum.
Exteriér jídelního vozu Ringhoffer z roku 1908 z profilu
Také tato zakázka se později rozšířila a Ringhofferka vytvořila i osmivagonový dvorní vlak pro císaře Františka Josefa I.
V roce 1870 pak vyrobila i první osobní výtah v českých zemích, a to na zámku v Zákupech
Slavný vagon
Součástí vlaku Františka Josefa I. byl i slavný císařův jídelní vůz, který je dnes k vidění v Národním technickém muzeu v Praze.
„Jeho vzhled a celkový design navrhl architekt Jiří Stibral. Uvnitř vagonu se nacházela malá přípravna pro výdej jídel, velká jídelna se šesti sedadly, kuřácký salonek se čtyřmi stolky a osmi křesly a přilehlá vstupní hala. Strop pokrývaly malby, které navrhl a vytvořil František Ženíšek. Interiér byl ve stylu makarské éry s krásnými dřevořezbami a vykládanými stěnami a stropy, těžkými plyšovými závěsy a koberci,“ popisuje tento vůz web Lovec pokladů.
Československo se ke šlechtě nezachovalo nejlépe. Ta na něj přesto nezanevřela:
Po rozpadu Rakouska-Uherska získalo tento vagon na osobní žádost Tomáše Garrigua Masaryka Československo a první československý prezident jej používal při svých cestách. Po něm se v tomto vagonu vozili ještě Edvard Beneš, Klement Gottwald a další prezidenti. Posledním prezidentem, který v něm cestoval, byl Antonín Novotný.
Renesanční osobnost
Energický podnikatel však přemýšlel pořád dál, přičemž uvažoval v souvislostech a ve velkém. „Ve strategickém myšlení Františka Ringhoffera se stále více objevovala představa, že je třeba vyvíjet a vyrábět celé velké investiční komplexy. Byl prvním podnikatelem, který v Rakousku-Uhersku zavedl válcování bezešvých trubek. Bez zajímavosti není ani to, že s jeho jménem je spjat i pivovar ve Velkých Popovicích. Když byla doložena vydatnost pramenů v okolních lesích, rozhodl Ringhoffer o výstavbě nového pivovaru na svém vlastním pozemku. To bylo v roce 1871,“ píše MM Spektrum.
Další z legendárních snímků slavného fotografa pražského Smíchova Jiřího Poláčka. Zatímco lidé stojí frontu na nějaké zboží, z Tatry Smíchov vyjíždí lokomotiva
Vedle podnikatelské činnosti nezapomínal iniciativní průmyslník ani na veřejné aktivity. O rozvoj Smíchova se nezasloužil jen jako podnikatel, ale i jako starosta, kteroužto funkci vykonával od 1861 do roku 1865. Jako štědrý mecenáš byl znám a uznáván na štiřínském panství, jež si pořídil. Na vlastní náklady tam nechal zřídit dětský útulek a přispěl na stavbu židovské synagogy.
Nürburgring se stal osudným desítkám jezdců. A to i muži Elišky Junkové:
Se všeobecně prospěšnou činností přicházela i ocenění. V roce 1862 byl za své zásluhy vyznamenán Rytířským řádem Františka Josefa, v roce 1864 byl zvolen poslancem českého zemského sněmu a v roce 1872 získal Řád železné koruny. V roce 1873 byl povýšen do šlechtického stavu, avšak tento predikát si už moc neužil – 23. března 1873 zemřel. Bylo mu pouhých 56 let. Svým třem synům odkázal továrny, panství a zámky v Kamenici, Štiříně, Kostelci u Křížků a Velkých Popovicích.
Rok a tři čtvrtě po jeho smrti, v prosinci 1874, uvařil Velkopopovický pivovar, který nechal vystavět, svou první várku. O rok později už činil jeho výstav 18 tisíc hektolitrů.