Dorotka (34): Prvního manžela mi vzala rakovina. Před druhou svatbou jsem měla pocit, že ho zrazuji
Dorotka (34): Prvního manžela mi vzala rakovina. Před druhou svatbou jsem měla pocit, že ho zrazuji
Dorotka měla po smrti manžela pocit, že nedokáže žít dál a pečovat o děti. On jí ale slíbil, že ji neopustí a opravdu byl svým způsobem jejím průvodcem dlouhá léta. A pak došlo k tomu, že se Dorotka vdávala podruhé…
Když můj manžel Jonáš zemřel, cítila jsem, jak ztrácím půdu pod nohama. Nevěděla jsem, jak zase najít rovnováhu, jak vychovat naše děti. Poslední věc, na kterou jsem myslela, byla nová láska a životní partner. A pak se stalo něco neočekávaného.
Ztratila jsem manžela
Všechno to začalo, když mi bylo asi deset. Jonáš mě ochránil před skupinkou místních chuligánů. Spolu se svými kamarády je odehnal, pak ke mně přistoupil a zeptal se, jestli jsem v pořádku. “Jmenuji se Jonáš a ty?”
“Dorotka,” odpověděla jsem a cítila, jak mi lehce rudne obličej. Už tehdy jsem tak nějak vycítila, že tento štíhlý kluk jednoho dne bude mým manželem. Ani Viktor z vedlejší třídy, ani Jarda ze střední, dokonce ani Kuba z mého ročníku na univerzitě – žádný z nich nebyl důležitý jako on. Pouze Jonáše jsem brala vážně, i když jsme dlouho byli jenom přátelé.
Náš vztah získal nový rozměr, když jsme byli ve třetím ročníku univerzity – já na medicíně, on na informatice. Po karnevalové party u kamarádů jsme odešli jako pár. Sňatek byl jen otázkou času a rychle jsme se rozhodli stát se rodiči. Nejprve se narodila dcera, pak náš první syn. Když jsem čekala druhého syna, byl Jonášovi diagnostikován extrémně vzácný typ rakoviny.
“Vážně, necítil jste nic? Neměl jste často infekce? Neměl jste kašel bez příčiny?” zeptal se překvapený onkolog. Tělo mého manžela nás nevarovalo. Když mu byla diagnostikována nemoc, šance na uzdravení měl minimální. Vše, co jsme mohli udělat, bylo dávat mu prášky proti bolesti a horlivě se modlit k Bohu…
Řekl, že mě nikdy neopustí
Po osmi měsících boje s bolestí mi manžel řekl, abych ho nechala v klidu odejít. Nejprve jsem mu vyčítala sobeckost, ale okamžitě jsem se omluvila, uvědomila jsem si svou vlastní sobeckost – chtěla jsem, aby zůstal se mnou navzdory svému stavu.
Následující dny jsme důkladně projednávali všechny otázky, od pohřebního obřadu, přes péči o naše tři děti, až po to, jak bych si měla zařídit život v budoucnosti. To si Jonáš zoufale přál vyjasnit se mnou za každou cenu. Můj milovaný si byl vědom, že pouze děti mě uchrání před zoufalstvím.
“Uvidíš, budu po tvém boku, kdykoli si to budeš přát. Zůstanu s tebou, dokud pro tebe nenajdu dokonalého nástupce,” šeptal mi. Věrná svému zvyku, vybuchla jsem vztekem a křičela na něj, aby zavřel hubu. Pak, se slzami v očích, jsem začala líbat jeho vyhublé ruce a zapadlé tváře. Už byl jen stínem svého bývalého já. Teprve tehdy jsem si uvědomila, jak moc potřebuje odpočinek.
Odvezla jsem děti na oběd ke svým rodičům. Sledovala jsem, jak sedí u stolu, odpovídala na jejich otázky ohledně táty a plánů na léto. A uvnitř jsem řvala bolestí…
Cítila jsem jeho přítomnost
Když hodiny odbily sedm, myla jsem zrovna nádobí. Jeden talíř mi vyklouzl z rukou a rozbil se na desítky kousků. Najednou jsem v hlavě slyšela Jonášova slova: “Budeš cítit mou přítomnost.” Měla jsem neblahé tušení.
V nemocnici mi pak řekli, že můj manžel zemřel v klidu, byl smířený se svým osudem. A přesně tak vypadal, když jsem ho viděla před pohřbem.
Cítila jsem, že chce, abychom měli rodinný oběd. Že chtěl ještě naposledy přijít k našemu stolu a poslouchat, jak se děti baví. Zároveň chtěl, abych v tom okamžiku nebyla sama. Dodržel své slovo. Cítila jsem, že je se mnou pokaždé, když jsem se cítila slabá. Modlila jsem se k němu, když jsem neměla ponětí, co dělat, nebo když jsem nedokázala zvládnout vlastní osamělost. Ale nemohl mě ochránit před jinou věcí.
Jednou jsem odváděla do školky mladšího syna, náhle mi pustil ruku a běžel za nějakou hračkou přímo na silnici. Skončil jen s lehkými modřinami, ale nemohla jsem si odpustit ten nedostatek pozornosti a nedokázala jsem zahnat myšlenku, že jsem špatnou mámou…
Nehoda nás sblížila
Pár dní po incidentu mě zastavil muž, pod jehož auto málem vletěl můj syn. Začal se mi omlouvat. Děkoval nebesům, že chvilku před událostí zpomalil. “Pořád se někam ženu, rozumíte? Nemám ani čas zabývat se svým vlastním životem,” podíval se na mě takovým zvláštním způsobem.
Jmenoval se Marián (33) a byl rozvedený. Důvodem byla touha jeho ženy mít děti, což jí nemohl poskytnout. O tom všem mi vyprávěl, když jsme se znovu setkali. Možná to zní divně, ale něco mě k němu přitahovalo. Ještě překvapivější bylo, že si ho mé děti také oblíbily. Asi po roce jsem přijala Mariánovu žádost o ruku.
Před svatbou jsem celou noc nespala, mlčky jsem prosila svého zemřelého manžela o odpuštění za zradu. Ačkoli od jeho úmrtí uplynulo sedm let, stále jsem cítila vinu za to, že jsem našla štěstí s jiným mužem. Dokonce i jeho rodiče tvrdili, že se tím moc trápím. Ale nedokázala jsem to změnit – výčitky svědomí mě nechávaly na pokoji.
Mrzelo mě, že jsem necítila Jonášovu přítomnost, což jsem brala jako znak jeho nesouhlasu. Nicméně jsem neměla dost odvahy svěřit se svému snoubenci s tím, co mě trápilo. A tak jsem předstírala, že je vše v pořádku. Oblékla jsem si šaty v barvě slonoviny a doprovázena svými dětmi a otcem jsem šla do kostela, kde na mě čekal Marián.
Zesnulý manžel mě přišel podpořit
Když jsme zastavili přímo u kostela, táta vyskočil z auta, aby mi nabídl paži. V tom okamžiku mi tělem prošlo zvláštní zadrnčení. Zároveň jsem jsem zaslechla Jonáše. Říkal, že všechno bude v pořádku. Rozbrečela jsem se a řekla tátovi, že je tady.
Moje reakce ho zmátla. Byl hluboce dojatý, objal mě s veškerou svou silou a odvedl k oltáři, k mému budoucímu manželovi. Jsem přesvědčena, že Jonáš tam byl celou tu dobu. Během cesty k oltáři jsem měla pocit, že je přímo vedle mě.
Pak jsem vyslovila své posvátné ano. Na zlomek vteřiny jsem chtěla otočit hlavu směrem k východu a utéct k za Jonášem, ale něco mi říkalo, abych místo toho hleděla přímo do očí mého budoucího manžela. Stačil mi jeden pohled, abych se znovu zamilovala a věděla, že je všechno v pořádku…
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].