Adéla (64): Sousedy jsem už pár týdnů neviděla. Celý dům si myslí, že jsem blázen, ale určitě se u nich stalo něco divného

žena, babička

Do bytu naproti Adéle se přistěhovali noví sousedé. Nejprve vypadali klidně, tiše a že žít vedle nich nebude problém. Ale pak si Adéla začala všímat zvláštního chování sousedů a podivných událostí v domě.

Bydlím už několik let sama v malém bytě na předměstí. Žiju tady od chvíle, co dům v 70. letech postavili. Nejprve s rodiči, pak jsem po nich byt zdědila. Naproti se už vystřídalo tolik majitelů nebo nájemníků, že je nestíhám počítat, ale posledních pár týdnů to vypadá, že je byt prázdný. Byť se do něj nedávno nastěhovali noví sousedé.

Noví sousedé jsou velmi nenápadní

Jsou to asi dva měsíce, co se tam nastěhovali. Těch krámů si nešlo nevšimnout. Trochu jsem se bála, že budou hluční a že se vedle nich bude špatně žít. Nebyli by první a určitě ani poslední. Už jsem tady měla i studenty, které jsem nakonec vyštvala neustálým stěžováním si majiteli. Ale tihle jsou jiní. Jsou tiší a nenápadní. Vlastně až moc nenápadní.

Potkala jsem je jen párkrát. Je to mladý pár bez dětí, bez mazlíčků, aspoň jsem si žádných nevšimla. První dny a týdny jsem slyšela zabuchovat dveře, hlasy na chodbě, smích, ale to pak přestalo.

Po stěhování sousedé najednou zmizeli

Už jsem se i ptala po domě, jestli je někdo neviděl, nemluvil s nimi, ale nikdo si jich nevšiml. Pokoušela jsem se poslouchat za dveřmi, jestli neuslyším nějaké zvuky, hovor v bytě, ale zdá se mi, že byt je prázdný. V oknech se dokonce ani po večerech nesvítí.

Svěřila jsem se další sousedce a ta mi řekla, ať na ně zazvoním, ale já si říkám, že to není zdvořilé. Přece je nebudu rušit. Možná chodí spát brzy a vstávají brzy, nebo naopak chodí domů, až když já spím.

Před několika dny jsem uslyšela odemykání dveří, a tak jsem nakoukla kukátkem do chodby, ale viděla jsem tam jen nějakého neznámého muže. Teď přemýšlím, že jsem měla zavolat policii, protože to celé bylo zvláštní.

Možná se sousedům stalo něco strašného

Všichni si o mně už myslí, že jsem se pomátla, ale já si nemůžu pomoct. Připadám si jako v nějakém detektivním seriálu. Jsem v invalidním důchodu, takže vysedávám u oken a televize a poslouchám, jestli se u sousedů něco děje.

Až se příště někdo přiblíží k těm dveřím a nebudou to sousedi, volám hned policii, Kdo ví, třeba jsou oba mrtví nebo jako rukojmí v bytě naproti a já jsem jediná, kdo jim může pomoct.

Další příběhy ze života →

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].

Související články