Dagmar (45): V domě matčina přítele mě budily hodiny. Ráno mi sdělila něco, co mě vyděsilo. Už tam nikdy spát nebudu
Dagmar (45): V domě matčina přítele mě budily hodiny. Ráno mi sdělila něco, co mě vyděsilo. Už tam nikdy spát nebudu
Dagmar jednou přespávala s dcerou v domě matčina nového přítele. Uložil je do ložnice, kde kdysi spával se svou zesnulou ženou. V noci ji vzbudil strašlivý tikot hodin. Tikaly tak, že nemohla znovu usnout, proto je odnesla do jiné místnosti a zastlala polštáři. Ráno jí maminka sdělila něco šokujícího.
Přespávala jsem s dcerou u své maminky. Bydlela u druha, pětašedesátiletého vdovce Josefa, v jeho velkém a dost starém domě.
Ložnice zůstala jako mauzoleum jeho lásky
Jeho mrtvá žena byla poslední roky hodně nemocná a trpěla demencí. Josef ji šíleně miloval do poslední chvíle. I když říkal, že moji maminku, se kterou se seznámil až poté, miluje také, bylo vidět, že rozhodně ne tak moc.
Vzhledem k velikosti obydlí se Josef rozhodl, že s novou partnerkou budou používat ložnici v druhém patře, která dříve sloužila pro hosty. Nám tedy tu noc přichystali ložnici, která byla nyní tak trochu mauzoleem jeho zesnulé ženy. Vše zůstalo, jak to před bylo lety, když v ní zesnula. Celé to působilo, jako by si jen odjela na dovolenou a měla se vrátit…
V noci mě vzbudily staré hodiny
Rozhodně jsem z toho, že máme spát tam, neměla dobrý pocit. Na tom pokoji se mi nelíbilo nic, od těžkých závěsů, porcelánových panenek, které na postel shlížely snad ze všech polic, až po to, že tam kdysi spala jeho mrtvá žena. Dcera ovšem byla v tomto ohledu praktičtější a nevypadala, že by jí to nějak vadilo, tak jsem nechtěla dát nic znát, abych ji zbytečně nevynervovala.
Uprostřed noci mě něco probudilo. Byl to šílený tikot hodin. Jako by mi chtěly vytikat díru do hlavy. Zvuk vycházel z obyváku, který byl hned vedle ložnice. Chtěla jsem zase zavřít oči a zkusit zaspat, ale nešlo to, zatímco dcerka si vedle mě spokojeně chrupkala.
Odnesla jsem hodiny pryč a zastlala je polštáři
Po nějaké době jsem to vzdala a šla s těmi hodinami něco udělat. Sundala jsem je ze stěny a odnesla do vzdálené kuchyně. Znovu jsem si lehla a chvíli měla pocit, že je to lepší, ale pak jsem zvuk hodin začala silně vnímat zase.
Šla jsem znovu do kuchyně a cestou jsem z obyváku vzala deku a pár polštářů, abych je tímto arzenálem zastlala do sedačky. Po tomto zákroku už se mi konečně podařilo usnout.
V hodinách nebyly baterky
Když jsme se ráno sešly u snídaně, maminka nechápala, co dělají jejich hodiny v pod hromadou polštářů na sedačce v kuchyni. Když jsem jí vysvětlila, že jsem kvůli tikotu nemohla spát, nejdřív nechápala, a pak se začala smát.
“Děláš si srandu? Mně se líbí, ale jejich zvuk mě vždycky otravoval, a tak jsem z nich před časem vyndala baterky,” řekla s tím, že čas sledují na televizi, takže jim nevadí, že slouží jen na ozdobu.
Já její smích neopětovala. Vím, co jsem v noci slyšela. Věřím, že nám tím chtěla dát mrtvá žena najevo, že nejsme vítané. Už nikdy tam nebudu spát…
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].