Češka z Jemenu: Jak se žije v zemi Hútiů, padajících bomb, statisíců mrtvých a hladomoru?
Češka Sabina Addailamy, dlouhodobě žijící v Jemenu.
Její země už téměř deset let trpí válečnými hrůzami, cholerou a hladomorem, kvůli nimž zemřely stovky tisíc lidí. Přesto se ve světě píše o Jemenu až teď, když se Američané a Britové pustili do bombardování Hútíů. Češka Sabina Addailamy to všechno vidí hodně zblízka, v Jemenu je doma už 30 let. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS popisuje, jak přežít tváří v tvář bolesti a beznaději.
Sabině bylo dvacet, když se z Česka přestěhovala do Jemenu, odkud pochází její tatínek. Brzy se tam zamilovala a vdala, narodily se jí tři děti. Po nějakém čase se však z pozemského ráje vonícího exotickým kořením stalo místo, kde jde o život.
V roce 2015 začala válka, při níž koalice Saúdské Arábie a Spojených arabských emirátů zasypávala Jemen pravidelným bombardováním. Pustošenou zemi navíc postihly i hladomor a cholera.
Výsledek? Stovky tisíc mrtvých.
A jako by to nestačilo. Hútiové, kteří mezitím ovládli většinu země včetně hlavního města Saná, si usmysleli útočit na zahraniční obchodní lodi a západní vojenská plavidla v Rudém moři. Dělali to tak dlouho, až se USA a Velká Británie zkraje roku 2024 rozhodly k odvetným úderům na jemenské půdě.
„Mrzí mě, že se o Jemenu píše ve světě až kvůli tomu,“ řekla pro CNN Prima NEWS Sabina Addailamy. „V téhle zemi se už deset let dějí opravdu děsivé hrůzy. A celá planeta dělala, jako by nic. Řekněte mi – proč? Proč bylo jemenské utrpení tak dlouho přehlížené?“
Upřímně? Nevím.
Jemenci si dlouho mysleli, že si Západ prostě musí všimnout toho, když se bombardují nevinné děti. Omyl, nikdo si nevšímal vůbec ničeho. Jemen se tak v průběhu času stal zemí bolesti, smutku, utrpení a beznaděje. Západ podle mého promarnil velkou příležitost. Jemen k němu vzhlížel, hodně si od Západu sliboval. Byl na jeho straně.
Zato teď je na straně Hútíů?
Může to být tak padesát na padesát. Aby bylo jasnější, o čem se bavíme: Válka v Jemenu začala tak, že mu desítky let vládnul prezident Sálih. Jakmile se lidé proti němu začali bouřit, opustil úřad a místo sebe dosadil svého člověka Hádího. Ten měl ve funkci setrvat jen dva roky do dalších voleb, vydržel tam ale mnohem déle. A protože se Jemenu pod jeho vedením nedařilo, lidé se postavili jak proti němu, tak proti zkorumpované vládě.
Hútiům šlo tehdy o to samé. Hádího zajali, jenže jim záhy utekl; azyl našel nejdřív v Adenu, pak v Saúdské Arábii. Načež odstartovala válka. Saúdové se pustili do bombardování, začali naši zemi blokovat ve vzduchu i na moři. Tenkrát byla většina Jemenců s Hútii, probíhající boje a utrpení však s jejich podporou zamávaly. Teď – jak už jsem řekla – to je zhruba půl na půl.
Co jsou Hútiové zač?
Předně – nechci v tomhle rozhovoru rozebírat, kdo je dobrý a kdo špatný. Kdo má pravdu. Nepřidávám se na ničí stranu. O Hútiích můžu nanejvýš říct, že jsou jako šíité bezesporu více nábožensky založení. Zároveň to ale rozhodně neznamená, že by v zemi něco zakazovali. Osobně se necítím nijak omezovaná, což v Jemenu platí dlouhodobě. Jemenci jsou neuvěřitelně milí, štědří a příjemní lidé, kteří by si konkrétně k ženám a dětem nikdy nic nedovolili. Než začala válka, měli jsme běžně otevřené dveře od domu, protože neexistovalo, že by nám někdo měl něco ukrást.
Říkáte – než začala válka.
Bohužel. Válka dostala mnohé Jemence do tak nuzných podmínek, že už se sem tam někdo ke krádeži sníží.
Jak vůbec vypadá život v jemenské válce?
Těžce. Běžně se uvádí, že v ní zemřely stovky tisíc lidí. Já sice přesná čísla neznám, vůbec bych se ale nedivila, pokud by jich ve skutečnosti bylo mnohem více. Miliony Jemenců trpí hlady, panuje hrozná bída. Není na jídlo, není na oblečení, není na nájem, na školy, na nic. V zemi je minimum léků, nemáme tady ani inzulin.
Třeba státní zaměstnanci vůbec nedostávají plat. Lidé jsou tu válkou strašně unavení. Často přišli o domov, museli se stěhovat. Navíc není práce, žijí tedy v děsných podmínkách. Bombardování sice v posledních dvou letech ustalo, Jemencům ale beztak způsobilo nepředstavitelné ztráty. Kolik tady třeba zemřelo dětí!
V analýze OSN stojí, že děti pod pět let tvoří až 70 procent ze všech obětí.
Ano, to odpovídá. Nejednou se stalo, že raketa trefila školní autobus, někdy dokonce sponzorovaný UNICEF. Děti jely na výlet a domů už se nevrátily. To je přece hrozné. Když jsem viděla, jak se z trosek zničených domů vytahovala miminka, pokaždé jsem brečela. Hrozná bezmoc.
Četla jsem ujišťování Saúdů, že bombardují výhradně vojenské objekty, jenže to vůbec není pravda. Tady se ze začátku války bombardovalo úplně všechno – školy, nemocnice, cesty, mosty, továrny, civilní domy. Kolikrát přitom ani nešlo o cíle ve městech, terčem byl třeba naprosto osamocený dům kdesi v horách. Ve velkém umírali absolutně nevinní vesničané, kteří s Hútii neměli vůbec nic společného. Nedávalo to smysl.
Jak se bombardování dotklo vás osobně?
Pro nás bylo nejnebezpečnější, když zkraje konfliktu zhruba pět kilometrů od domu vybuchla extrémně silná bomba. Mezi Jemenci se pak dokonce říkalo, že šlo o mininukleární pumu; těžko říct, nejsem na to odborník. Pamatuji si, že dcera byla zrovna nemocná, ležela na posteli. Bylo hrozné vedro. Jak to bouchlo, záclony se v otevřených oknech rozlétly, pokoj rozjasnilo ostré světlo. Dům se pohnul. I s dceřinou postelí to hnulo – dopředu a dozadu.
Přežili jste to bez úhony?
Kupodivu ano. Syn jindy zažil bombardování i při závěrečných zkouškách na střední škole. Padalo to u nich jen kousek vedle, kluk kvůli tomu dočasně přišel o sluch. Popisoval mi, že když to začalo bouchat, velké železné dveře od školy proletěly vzduchem jak nic.
Strašné.
Díkybohu přežil. Několik kamarádů staršího syna to štěstí ale při jiných bombardováních nemělo. Byli prostě ve špatném čase na špatném místě. Manžel proto jednu dobu vůbec nechtěl pouštět naše děti ven. Smutnou pravdou je, že člověk si nakonec zvykne na cokoliv. I na život mezi padajícími bombami. Já rozhodně nejsem mimořádně statečná žena, bojím se úplně všeho. Než jsem před třiceti lety přijela do Jemenu, nikdy jsem neslyšela ani výstřel z pušky. Jenže roky výbuchů a otřesů mě v tomto ohledu zocelily.
Ono nejde jen o výbuchy, Jemen během války zasáhnul i hladomor. UNICEF uvádí, že 2,3 milionu dětí trpí akutní podvýživou, 8,5 milionu dětí nemá přístup k pitné vodě.
Podmínky k životu tu jsou pro mnoho lidí skutečně příšerné. Děti ve školních třídách omdlévají hlady. Jemenci v některých vesnicích vaří třeba i listí ze stromů. Žijí v jeskyních, protože o své bydlení přišli. Umíte si to představit? My Evropané jsme naštvaní, jakmile se nemůžeme připojit k internetu. Hroutíme se z toho. Oni řeší opravdové problémy.
S několika dalšími Češkami se v Jemenu věnujeme dvěma projektům – se spolkem Pomůžu jak můžu vaříme teplá jídla pro hladovějící rodiny, vedle toho zajišťujeme svačiny ve státní dívčí škole. A býváme svědky opravdu hodně tíživých příběhů. Vždyť některá děvčata si rohlík od nás berou domů, aby se o něj podělila s dalšími sourozenci. Jeden jediný rohlík je pro ně jako poklad.
Válka v Jemenu probudila ještě jeden strašák – choleru. Zasáhla údajně až desetinu populace. Dotkla se i vás?
Naší rodiny naštěstí přímo ne, protože žijeme ve městě Saná, a cholera spolu s malárií řádily většinou spíše na venkově. V mnohých vesnicích to však bylo opravdu zlé. Hodně za to mohl bídný přístup ke zdravotní péči, který se ve velkém projevil i během covidu. Ano, cholera se mnohde proměnila v opravdovou katastrofu. Taky jsme kvůli ní opatrní. Nosíme s sebou všude dezinfekci, vaříme si téměř výhradně doma, pijeme balenou vodu. V Jemenu je zvykem, že se na ulici můžete napít z rozmístěných velkých nádrží. Tomu se ale odjakživa vyhýbáme, dělali jsme to tak už před válkou.
Zůstávají ve vás nějaké konkrétní válečné příběhy? Jistě, hned několik. Vybavuji si třeba šedesátiletou sousedku, jejíž manžel byl dlouhodobě nemocný, permanentně ležel. A jelikož měla ještě postiženou dceru, musela se starat o oba. Sama přitom trpěla leukémií! Všichni žili z toho, co přes den venku sehnala – jednou nějaké peníze, jindy pár kousků chleba nebo jogurt. Má to smutný konec, před rokem zemřela…
Nebo jiná paní, ještě starší. Všichni tři synové jí zemřeli ve válce. Jeden z nich měl tři potomky, po jeho smrti se o ně musí starat sama, protože snacha mezitím někam utekla. Takže vnuci mají k jídlu jen to, co pro ně babička vyžebrá.
A takových příběhů by se našlo! Jako o našem sousedovi, který doma zemřel hlady. Moc se styděl říct si kamarádům o pomoc, nechtěl nikoho obtěžovat, tak ho jednoho dne našli mrtvého. Přitom kdyby dal vědět, ostatní by mu rozhodně pomohli; Jemenci se s druhým rozdělí i o to poslední… Když už jsme u těch příběhů, vzpomínám si ještě na jeden.
Prosím, poslouchám.
V už zmíněné škole působí učitelka Jamila, jejíž manžel byl dříve profesorem na univerzitě, zemřel však na selhání ledvin. A protože je Jamila státním zaměstnancem, nedostává žádný plat; musela s dětmi opustit byt. Jelikož neměla kam jít, pronajala si bývalý chlívek pro ovce. Vymalovala si ho, žije tam teď dohromady se třemi dcerami (z nichž jedna je postižená) a jedním synem. I když to dělá zadarmo, stejně stále denně dochází učit. Vysvětluje to jednoduše: „Kdyby se na to každý vykašlal a zůstal by doma, co by z té mladé generace vyrostlo?“ Ano, jsou to šíleně smutné příběhy. Nějaký tíží snad každou jemenskou rodinu.
Analýza OSN zmiňuje, že jemenský konflikt může mít do konce 20. let až 1,3 milionu obětí. To je strašné číslo. Může být podle vás reálné?
Bohužel… Klidně bych věřila i tomu, pokud byste řekl tři miliony. Umírá tu fakt hrozně moc lidí.
Pak se ani nedivím tomu, o čem vyprávěl jeden ze členů Lékařů bez hranic: že v Jemenu má každý zbraň.
Ano, to je pravda. Nemůžete s ní tedy všude. Docházela jsem nedávno často do nemocnice za churavým tchánem, a v ní to třeba funguje tak, že pokud jste přišel se zbraní, musíte ji nechat na recepci. Jakmile pak zase odcházíte, normálně vám ji vydají zpět. Zase si ale nepředstavujte, že tu lidé se zbraněmi chodí na nákupy nebo do kavárny. Že se tu kdekdo producíruje po ulici s kalašnikovem. To ne. Byť doma mají zbraň všichni.
Vy také?
Ano. Manžel má schovanou jednu menší, z Turecka, k tomu nám doma leží ještě jeden starý německý samopal. Naštěstí jsme nic z toho nikdy nemuseli použít. Víte, vztah Jemenců ke zbraním se Čechům špatně vysvětluje. Nosí třeba tradiční bílý úbor, který vypadá jak dlouhá noční košile. A patří k němu pásek, za nějž si odjakživa dávají zahnutou dýku zvanou džambija. Na první pohled to možná vypadá nebezpečně, jim ale neslouží primárně k boji, je to prostě tradiční součást jejich oblečení. Nikdy jsem neviděla, že by s ní kdokoliv někoho ohrožoval. Ubezpečuji vás, že Jemen je za normálních okolností velmi mírumilovná země.
Jak spolu vycházejí obyčejní sunnité a šíité? Poznamenala válka jejich vztahy?
Až do začátku války byste v Jemenu nepoznal, že mezi sunnity a šíity existují nějaké rozdíly. Sunnitští muži se ženili se šíitskými ženami, nikdo to neřešil, nikdo se po tom neptal. Lišili se od sebe nanejvýš trochu jiným modlením – jedni mají přeložené ruce před sebou, druzí vedle těla. Když přišla válka, četla jsem zahraniční články, že se jemenští sunnité a šíité nesnesou. Jenže to je nesmysl. Absolutní. Tohle ani válka nenabourala. Pokud máte jako sunnita za souseda šiítu, pořád spolu vycházíte normálně. Pomáháte si. Jemenci mají tuhle soudržnost v krvi. Jsou úžasně přátelští. I proto by si zasloužili, aby na tom byli mnohem lépe. Aby tolik netrpěli.
Je jejich povaha jedním z důvodů, proč jste se dosud nevrátila do Česka, přestože kolem padají bomby?
Je. Ohledně možného návratu do Česka nikdy nebudu říkat nikdy. Uvidíme, co bude. Manžel má navíc britské občanství, takže se před námi otevírají i další možnosti. Do budoucna se nedá vyloučit vůbec nic. My jsme si ze začátku mysleli, že válka v Jemenu potrvá jen chviličku. Bohužel – pletli jsme se. Hodně jsme se pletli.
VIDEO: Odvetné údery USA a V. Británie na pozice jemenských Hútiů