Opravuje můstky, studuje psychoterapii. Šampion Sakala se snaží pomoci svému sportu

“Skoku na lyžích jsem zůstal věrný a patřím mezi jeho příznivce, kteří se mu v jeho současné neradostné době snaží pomoci,” říkám Jaroslav Sakala.

Opravuje můstky, studuje psychoterapii. Šampion Sakala se snaží pomoci svému sportu; Zdroj foto: ČTK

Jakou cestou se o to snažíte?

Po osmiletém působení ve Slovinsku jsem se v roce 2018 stal v Dukle Frenštát pod Radhoštěm hlavním trenérem a koučem juniorů. Ve spolupráci s TJ Frenštát se staráme o 30 dětí a mladých nadějí ve věku od pěti do 23 let. Mám také za sebou tři ročníky studia na škole s psychoterapeutickým zaměřením. Stále pak udržuji kontakt se slovinskou skupinou Team 11, jejímž jsem členem. A v neposlední řadě denně fyzicky pomáhám s různými úpravami a opravami na našich čtyřech můstcích ve Frenštátu, na kterých je stále spousta práce.

Nejde ale pouze o skoky. Nedávno jste v Karlově pod Pradědem převzal záštitu nad závodem ve sjezdovém lyžování. Byla to nějaká výjimečná akce?

Svým způsobem určitě, protože v té době při výraznému oteplení sněhu rapidně ubývalo, ale dvě mrazivé noci stačily Andreasi Drastíkovi a opavskému učiteli Romanu Podzemnému k tomu, aby na upravené slalomové trati uspořádali krásný závod pro téměř 150 chlapců a děvčat ve věku 10 až 13 let ze základních škol okresu Opava. Oba opět potvrdili svůj úžasný vztah ke sportování dětí. Podařilo se jim už zorganizovat řadu různých soutěží, na které dost často jezdím.

Zmínil jste se o kontaktu se slovinskou skupinou Team 11. Přináší to nějaké konkrétní výsledky?

Základem se stalo mých velice vydařených osm let v klubu Ilirija Ljubljana. Na tuto oboustrannou spokojenost navázala současná spolupráce. Jsem členem skupiny, která vytváří různé projekty zaměřené například na bezpečný skok, stravování, zdravý životní styl. Čili míří na podporu mladých sportovců, aby věděli, jak už v 15 letech má vypadat přístup k vrcholovému sportu. Ten správný dnes většině i nadějným sportovcům chybí.

V kterém věku těchto mladíků se nejčastěji rozhoduje o jejich dalším sportovním životě?

Ti nejmladší mají o skoky zájem, ale s přibývajícími lety, často i od rodičů, přichází strach. Začínají považovat skoky na lyžích za příliš nebezpečné. Zlom přichází nejčastěji v patnácti, šestnácti letech, kdy řada z nich dává přednost jiným sportům, jejichž počet se v posledních letech stále zvyšuje. Je složité udržeti talentovaného mladíka, zvláště když se mu podle jeho představ chvílemi nedaří. Motivace k překračování různých překážek není moc velká, a navíc třeba nemůžeme nabídnout podmínky, které požaduje.

Ve skokanském úseku Svazu lyžařů se změnilo vedení. Lze mluvit o zlepšení celkové situace?

Určitě! Neříkám to jen proto, že kromě předsedy Víti Háčka se sportovním ředitelem stal můj syn Filip. Pomáhají nám, snaží se změnit u mladých kluků hlavně přístup k tréninkům. Složitou finanční situaci však změnit nemohou, to není v jejich silách. Nejhorší je, že za dokonalou přípravou musíme jezdit do Polska, což není levná záležitost a potřebné peníze na řadu důležitých věcí potom chybějí. Chtělo by to úspěchy na mezinárodní scéně, které zatím v potřebném množství nejsou.

Ve čtyřiapadesáti letech jste studentem. Věříte, že získané znalosti by také mohly být pro český skok přínosem?

Myslím si, že společně se zkušenostmi z mé závodní činnosti by měly mé trenérské práci pomoci. Hlavně ve zlepšení psychiky nadějných skokanů. Měli by se zbavit strachu ze skokanského života a posílit přístup ke svému oblíbenému sportu.