Jan Urban: Žvanění bez zodpovědnosti, chybějící fakta a sněmovní žumpa

KOMENTÁŘ. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky dospěla do stádia zapáchající žumpy kdysi tak hrdé představy o parlamentní demokracii. Snad jen v prvních letech po prvních svobodných volbách v roce 1990 jsme si mohli dělat naděje, že parlament bude důstojným reprezentantem svobodných občanů, který bude právě svojí důstojností a schopností dohadovat a přinášet rozumná a do budoucnosti zaměřená řešení problémů země.

I tato malá naděje však byla od počátku oslabována nepochopitelnou přítomností poslaneckých pohrobků totalitní komunistické strany. Konečný zlom přišel už na konci devadesátých let s modelem takzvané opoziční smlouvy mezi loajalisty Václava Klause a Miloše Zemana, vystupujícími a prezentovanými jako prý tradiční politické strany ODS a ČSSD.

Tradičního na nich přitom nebylo vůbec nic. Obě vznikly jako pouhé fanouškovské kluby svých předsedů, jako bezpohlavní a bezprogramové výtahy k moci, zajišťující jen beztrestnost při rozkrádání majetku státu.

Stačí si všimnout, že vnitřní kontrolní orgány těchto pseudostran za více než třicet let jejich existence nedokázaly upozornit ani na jeden jediný případ korupce svých představitelů, členů vlád či dokonce jejich premiérů. A že jich byly desítky.

Rozhodující subjekty polistopadové politiky se nikdy politickými stranami nestaly a figurky v jejich čele nikdy nepochopily, že zodpovědnost za stát znamená mnohem víc, než pozérství a zdůrazňování, že „stát jsem já“.

Politpsíci na scéně

Pokusy o vystavění skutečné politické strany kolem pevného programu a představ o směřování země se proto u nás objevovaly vždy jen na okraji dění. Jako příklad může posloužit osud Občanské demokratické aliance z devadesátých let, nebo dnes už odumírající TOP 09.

Ještě nedokončený zajímavý úkaz Pirátské strany, s nevídanou vnitřní diskuzí a stejně nevídanou neviditelností v parlamentu a v médiích, není ještě možné seriózně hodnotit.

Postkomunistická nedospělost společenských věd a médií od začátku nedokázala reflektovat nedemokratičnost a ne-stranickost české politiky. Přesně tak, za pomoci masivního opisování z americké a britské metodologie politických věd, vznikla i celá česká „politologie“.

Stačilo, když se jakýkoliv subjekt – zde vzpomeňme první čistě marketingový projekt Věci veřejné – zúčastnil voleb, aby byl okamžitě přijat a interpretován jako „součást demokratického procesu“ a „politická strana“ či hnutí. A to samo o sobě nějakým zázračným způsobem dodnes legitimizuje každou lež nebo bezostyšný blábol, který „politik“ přednese do médií nebo dokonce na půdě parlamentu.

Charles de Gaulle označoval takové jedince s neskrývaným opovržením za „politpsíky“.

Jako názorný příklad může posloužit mimořádná schůze Sněmovny z minulého týdne. Nepřinesla vůbec nic. Prokázala jen hloubku nechutné nekulturnosti poslaneckého společenství stejně jako neschopnost a nepřipravenost české žurnalistiky odhalovat lži a korigovat nepravdivá tvrzení politiků podle skutečného stavu věcí.

Sněmovna se rozhodla na tomto mimořádném zasedání prozkoumat údajný prohřešek premiéra Fialy, který si kdysi uložil část svého příjmu do údajně podezřelé záložny. Rozhodla se tak výhradně na základě novinářských informací.

Bez dostatečné přípravy a ověřování, ale s o to větší emocí si pak vystupující politici ANO pletli jména (Jan Bis v podání paní Schillerové a pana Babiše je ve skutečnosti Jiří) a prokazovali zarážející neznalost faktů.

Andrej Babiš se pak nikým neoponován uchýlil i k otevřeným nepravdám. Tradičně se pochlubil, že „zachránil OKD poté, co z něj Bakala vytuneloval sto třicet miliard“. Samo o sobě lež jako věž.

Zapomněl ale připomenout, že násilné převzetí OKD státem hned v několika soudních sporech hrozí mnohamiliardovými náhradami škod, které, jak to tak vypadá, bude muset zaplatit stát zahraničním investorům a bankám. Novináře však ani tato hodně drahá lež nezajímala.

Podivný případ

U politiků, stejně jako u novinářů, se čeká, že si budou zveřejňované informace ověřovat. Jako člen Společnosti na obhajobu nespravedlivě stíhaných jsem byl před lety součástí pokusu o prověření policejního postupu při vyšetřování vraždy právníka Petra Kruliše v roce 2012.

Podle policie vraždil Petr Stalzer, kterého jsem osobně znal z vládou podporovaných projektů na záchranu kulturních památek v Iráku. Prováděla je společnost Gemaart, spojovaná s dnes tolik propíranou záložnou, ve které si peníze uložil i Petr Fiala. Případ to byl podivný.

Policie odmítala šetřit minimálně dvě další možné verze vraždy. Pan Kruliš zařizoval pro nejméně tři členy vedení ČSSD offshorové společnosti, údajně k odklonění nestandardních příjmů. Nikdo neprošetřoval ani jeho účast v hodně zvláštních sporech o nemovitosti a dědictví na Praze 5.

Policie dlouho zapírala, že klíčový svědek, německý starožitník Weber, je dlouholetým policejním informátorem. Podle ní si Petr Stalzer prostě spletl pana Kruliše s panem Weberem, se kterým měl spory, a omylem tedy zavraždil někoho jiného.

Nikdy ovšem nevysvětlila, jak si mohl splést člověka, kterého tři roky vozil jako jeho osobní řidič, natož když věděl, že pan Weber už na adrese, kde k vraždě došlo, několik měsíců nebydlí. Nevíme, co se stalo. Víme jen to, že policie i soud neodvedly dobrou práci. A po nich i novináři a politici, kteří, když se to hodí, jako třeba nyní ve spojitosti s provětrávanou záložnou, bez prošetření přebírají oficiální verze.

Ve stejných hodinách, kdy probíhalo ono mimořádně zbytečné a nedůstojné jednání poslanecké sněmovny, v Londýně končil čtvrtý den první části největšího mezinárodního soudního sporu České republiky posledních třiceti let.

Jde v něm o „pouhých“ skoro sedmnáct miliard korun a veřejné přetřásání korupce v nejvyšších patrech české „politiky“ posledních více než dvaceti let. Ministerstvo financí, zodpovědné za takové spory, se ani nenamáhalo poslat tam alespoň pozorovatele. Vládní strany, opozici ani novináře to nezajímalo vůbec. Vždyť žvanit doma bez zodpovědnosti je přece o tolik snazší.