Alice (40): Vždycky jsem byla součástí krysího závodu. Až ztráta práce mě přiměla uvědomit si, že jsem vlastně zapomněla žít

07/05/2024

Alice celý život pracovala a byla účastnicí takzvaného krysího závodu, který nutí lidi nesmyslně se hnát za povýšením či lepší platem. Jednoho dne si však uvědomila, že kvůli tomu zapomněla žít.

Pocházím z tak malé vesnice, že ve škole byl každý nováček vnímán téměř jako božstvo. Přirozeně více lidí vesnici opouštělo, než do ní přicházelo. Ti, kteří se zde rozhodli usadit, byli obvykle bohatí lidé, kteří se přestěhovali z města kvůli rozmaru nebo touze po změně a nebáli se významných finančních výdajů.

Chtěla jsem žít jinde

Odkdy jsem si uvědomila, že za hranicemi mé rodné vsi existuje velký svět, snila jsem o útěku. Toužila jsem mít možnost jít do kina a procházet se po ulici plné obchodů. V naší vesnici byl jen jeden malý obchod a pro větší nákupy bylo třeba jet do městečka, které bylo asi dvacet kilometrů daleko.

Okolní příroda, kopce, lesy a louky, to všechno mi umožňovalo cítit se svobodně. Jako děti jsme si tu hrály na schovávanou nebo na honěnou. Postupem času se ty samé kouty staly kulisami pro první polibky, ale ani ty nemohly soutěžit se sny o ‘velkém světě’, který se přede mnou otevřel, když jsem začala chodit na střední školu.

Zpočátku jsem se v Brně cítila jako úplná venkovanka. Bylo pro mě těžké zvyknout si na nové prostředí. Časem se mi však tento svět dostal pod kůži. V mé partě se každý snažil vyniknout. Jak jsem si všimla z pohledů přátel i neznámých chlapců, považovali mě za atraktivní dívku. Snad to bylo i díky dlouhými vlasům, které mi sahaly až po pas, a modrým očím.

Během studia na univerzitě jsem získala mnohem větší sebevědomí. Navíc, šťastnou náhodou, jsem si našla svou první práci. Každý den jsem po přednáškách chodila do malé účetní firmy, kde jsem mohla v praxi uplatnit to, co jsem se na univerzitě naučila. Finanční nezávislost, kterou mi tato pozice poskytla, posílila moje sebevědomí a umožnila mi přemýšlet o budoucnosti po dokončení studia.

Měla jsem pocit, že jsem vyhrála jackpot

Jen osm týdnů po státnicích jsem si našla první práci na plný úvazek. Skvělá firma, velmi atraktivní plat a velké vyhlídky na rozvoj. Všechen svůj elán jsem vkládala do plnění pracovních povinností a jsem přesvědčena, že moji nadřízení byli spokojeni s mým přístupem.

Hned na začátku jsem si všimla, že moje kariéra nabírá na obrátkách. Povýšení a zvýšení platu jsem zažívala častěji než spousta kolegyň. Cítila jsem se jako královna a peníze mi dávaly moc, kterou jsem milovala. Nikdy bych si nemyslela, že dívka z tak malé vesnice může dosáhnout tolik.

Pamatuji si, jak moji rodiče šetřili každou korunu, aby mohli jet na dvoutýdenní dovolenou. Jak museli kombinovat, aby nějak přežili do výplaty. A pak jsem tady byla já. Mohla jsem si vzít hypotéku, jezdit na víkendové výlety a užívat si vše, co mi město nabízelo. Nikdy jsem neustoupila. Dávala jsem do práce vše, co jsem mohla. Vydržela jsem to až do čtyřiceti. A pak najednou…

Můj život byl úplně zničen

Bez jakéhokoli varování jsem dostala výpověď. Byla jsem tím úplně šokovaná a zmatená. Žila jsem v přesvědčení, že mám ve firmě nezpochybnitelnou pozici. Myslela jsem, že šéf mě nebude chtít propustit, protože jsem pro něj příliš cenná. Ale hodně jsem se mýlila. Poslední rozhovor s nadřízeným mi ukázal, že v práci se počítají konkrétní výsledky, ne sentiment…

“Poslouchej, jsi skvělá v tom, co děláš, o tom není pochyb,” vysvětloval klidně můj šéf. “Ale léta utíkají, už nejsi tak mladá. Chybí ti ten zápal, který mají lidé, co teprve vstupují na trh práce a dávají do toho všechno. A pak je tu ještě otázka jazyků,” pokračoval. “Mluvíš jen jedním. V dnešní době to rozhodně nestačí. Znát dva cizí jazyky je nyní absolutní minimum. A když ovládneš tři, zaměstnavatelé se o tebe perou.”

“Sestavila jsem soudržný, efektivně pracující tým…” snažila jsem se argumentovat. “Některá z tvých podřízených to převezme,” dal mi jasně najevo, že končím. “Dostaneš slušné odstupné. Užij si to…”

Nevěděla jsem, jak mám žít

Cítila jsem se úplně zničená, ale přesto jsem dokumenty podepsala. Beze slova jsem si zabalila svých pár věcí do krabice. Vrátila jsem se do bytu, kde nikdo nebyl, a sedla si na zem. Po tvářích mi stékaly proudy slz. Nebyl nikdo, kdo by mě povzbudil. S hořkostí v srdci jsem přemýšlela nad tím, kam mě přivedly ty dlouhé roky práce…

První dny jsem absolutně nevěděla, co mám dělat. Uvědomila jsem si, že si nemám komu postěžovat, protože všechny moje kamarádky byly vlastně také kolegyně. Neměla jsem žádné jiné vztahy. Naivně jsem si myslela, že mám štěstí, protože můžu chodit na večeře s kamarádkami z práce. Byla jsem úplně zničená a neměla ponětí, jak vést svůj život.

Měla jsem dojem, že se ke mně svět otočil zády. Byt, který byl mou chloubou, vyladěný do všech detailů – od podlahy až po nejmenší fotku na zdi – mě teď děsil svou prázdnotou. Už jsem tam nemohla zůstat, a tak jsem v rychlosti sbalila nejnutnější věci do tašky a vyběhla ven.

Ze slunce mě bolely oči a hluk projíždějících aut ve mně vyvolával pocit, že mi exploduje hlava. Začala jsem utíkat směrem k autobusové zastávce, protože jsem věděla, že v tomto stavu nemůžu řídit. Jediná věc, která mě udržela v chodu, byla potřeba vrátit se domů. Čekali tam na mě příbuzní, kterým na mě opravdu záleželo. Když jsem nechala Brno za sebou, pocítila jsem úlevu. Široké ulice se změnily v úzké silnice a já místo domů a obchoďáků viděla krajinu plnou kopců a zeleně…

Vrátila jsem se domů

Do vesnice, kde jsem se narodila, jsem dorazila asi po hodině a půl. Když jsem vycházela z autobusu, překvapilo mě naprosté ticho, které se kolem mě rozhostilo. Už jsem zapomněla, jaké to je. Cesta byla prázdná a zalesněné kopce se jako vždy majestátně tyčily nad vesnicí. Pomalu jsem šla domů. Pak jsem se zastavila a podívala se na cestu vedoucí přes pole. Kdy jsem se naposledy prošla po louce? Neměla jsem na uších sluchátka a místo na monitor počítače jsem jen zírala na modrou oblohu. Slzy mi stékaly po tváři a přinášely útěchu…

V dálce jsem zahlédla náš dům. Vinná réva se omotala kolem verandy a sahala až k parapetu mého pokoje v prvním patře. Vběhla jsem dovnitř a rychle se rozhlédla po svém pokoji. Ukázalo se, že máma nechala všechno tak, jak to bylo. Od mého odchodu se nic nezměnilo. Dalo by se říci, že čas se zde zastavil. Kéž by se to opravdu stalo.

Hodila jsem tašku vedle postele a šla do ložnice rodičů. I zde se změnilo jen málo. No, možná až na barvu stěn, a to znamenalo… Moje oči okamžitě zamířily ke stěně vedle komody a hledaly známé místo. Pořád je to tady! Přistoupila jsem blíž ke kresbě a přejela po ní konečky prstů. Oni to nepřebarvili… Oči se mi zalily slzami dojetí. Dotkla jsem se neohrabané dětské kresby berušky…

Zjistila jsem, co je opravdu důležité

“Tahle kresba berušky nám tě vždy připomínala. Když jsi odešla do Brna, pohled na ten obrázek byl víc než fotky nebo telefonáty,” pronesla máma, která stála ve dveřích a usmívala se. Najednou se mi vybavila vzpomínka, jak jsem po renovaci pokoje chtěla ozdobit bílé stěny nějakou kresbou. “To je pro vás,” řekla jsem rodičům a ukázala berušku. K mém překvapení neprojevovali žádný hněv.

Když moji kolegové mluvili o tom, jak jejich děti zašpinily tapetu nebo kus nábytku, byli hněvem téměř bez sebe. Moji rodiče mi však vysvětlili, že šmouhy na zdech nejsou v pořádku, ale berušku nechali na pokoji. Pravděpodobně na věky. Hleděla jsem na tu kresbu a hlavou mi proletěly tisíce myšlenek. Také ta, která mě nejvíce bolela. V mém bytě žádné malé ruce neumazaly čokoládou pohovku. A nikdo mi takovou berušku nenakreslí.

Pochopila jsem, že jsem uctívala špatného boha tím, že jsem se zcela oddala své kariéře. A možná bylo dobře, že jsem přišla o práci, protože mi to umožnilo pochopit něco klíčového. Věřím, že ještě není vše ztraceno. Možná osud stále pro mě má nějaké pěkné překvapení. Propuštění mi umožnilo resetovat priority. Pochopila jsem, co je skutečně důležité…

Další příběhy ze života →

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].